Marná rozvíjení snaha

Maminka má občas takové divné nálady. Když si celé odpoledne spokojeně hraju sám, tak ona místo, aby se učila nebo si četla, když si pořád stěžuje, že nic nestíhá, tak mi do toho mluví. Když na to někdy zapomene a nechá mě na pokoji, tak pak večer říká, že ,,má špatné svědomí, že se mi málo věnovala.“ Já teda moc nechápu, co tím myslí. Prý se musím rozvíjet. Taky se jí nelíbí moje nejvíc nejoblíbenější zábavy, říká jim blbárny. A když se do takové blbárny pustím, tak mi začne zase vnucovat ty svoje ,,rozvíjecí“ aktivity.

Probíhá to asi takto.

16:00

Rád bych ještě spal, ale máma mě budí. Brečím, jako aby pochopila, že já ještě vstávat nechci, ale táta se mi směje, že to jsem si měl rozmyslet tehdy, když jsem hodinu a půl odmítal usnout. Ale dobře, dám si mlíčko a uvidím, jestli to vzhůru nějak půjde nebo ne. Máma udělala svačinu, tak si jí spolu sníme. A pak řekne máma tu větu, kterou já nemám moc rád: ,,Tak, co si Toníčku budeme spolu hrát?“

Jako, nechápejte mě špatně, já mám maminku rád a je s ní občas i sranda, ale bohužel její volba aktivit není nejlepší. K ježdění s autíčkama jí moc nepotřebuji, to si vystačím sám a nemám rád, když mi do toho hrabe, a jinak mám rád blbárny a ty ona mi nedovolí.

,,Tak, si něco postavíme?“ začne máma.

,,Šsssss,“ říkám, aby pochopila, že si chci hrát s vláčkem.

,,Vláček teď ne, vláček až za chvilku. Teď si dáme ty kostky. Musíme zjistit, kolik jich umíš postavit. Na internetu psali, že jich už máš umět postavit 8 na sebe.“

Někdy si myslím, že máma moc čte a ten internet by jí měli zakázat.

Přinese ke stolečku kostky a že si s nimi budeme hrát. Ok, mámo, když stavět kostičky, tak ale jiné. Vydám se pro takové ty dřevěné dílky, co se z nich dá skládat Tatrovka různých barev.

,,Tak, ty chceš jiné kostičky,“ pochopila

máma a co nejrychleji uklízí ty odmítnuté kostky a že teda si budeme hrát s těmi, co jsem přinesl. Dobře, musí se jí nechat, že projevuje nadšení a snahu. Možná až moc.

Vysypu kostičky a máma je začne skládat na sebe. Ale né, mami, to nechápeš, já je nechci skládat, pomyslím si, a aby to pochopila, tak jí tu věž shodím.

“Teď ty, Toníku,“ řekne a podává mi dřevěný dílek. ,,postav to tam.“

Poslušně, ale ne moc ochotně, aby pochopila, že mě to nebaví, tam položím kostičku a pak vezmu hrst dílků a nasypu je tam všechny najednou, aby to už bylo hotové.

,,Ale né, Toníku, hezky po jednom,“ máma zase začíná skládat tu nudnou věž. Nebaví mě to. Jdu pryč.

Tak máma to začne skládat zpátky do krabičky, což mě ale rozzlobilo, já nemám rád, když jsou věci uklizené v krabičce. Začnu ječet, příběhnu a kostičky vysypu na zem. Ty, které skončily na stolku, tak s těmi mrsknu, aby se hezky rozletěly na všechny strany.

Tohle se s tím má dělat mámo, má se s tím takhle házet, aby to bylo po celém pokoji. Měla by sis přečíst návod. Chechtám se a rozhazuji kostičkami.

“Tak tohle ne, to si s tebou hrát nebudu takovouhle blbárnu,“ řekne máma a přestane si mě všímat.

Ok, kostičky už mě omrzely, tak si vezmu nějaké auto. Ale to by nebyla máma, aby se do toho nevložila.

“Toníku, vezmi si tohle šroubovací auto,“ máma mi podává takové to autíčko, co má kola přidělaná velkým šroubem, který jde přiloženým šroubovákem odstranit. Já to autíčko nemám rád. Já sice uměl šroubovat už na roce, ale na ten šroubovák ještě nemám vypracovanou jemnou motoriku. Máma mi ukazuje, jak na to, já kňourám, aby mě nechala s tím už konečně jezdit. Tak mi to dá a upadne tomu kolo. Nasadím kolo zpátky a zase upadne.

Máma mi podává šroub a šroubovák: ,,To musíš přidělat, zkus to.“

Mám vztek, odstrkuji mámě ruku i se šroubovákem a šroubem a vztekám 

se vždycky, když to kolo upadne. Máma teda kolo přišroubuje, ale to se mi taky nelíbí, ječím, ať dá ten šroub pryč. Ona mě s tím chvili uči, až to všechno odhodím do kouta a ona se urazí, ať si teda hraju sám, když jsem takový vztekloun. Ještě jí to přinesu na spravení a odběhnu k sobě do pokoje.

Cestou jsem si všiml, že táta nechal otevřený kumbál a tam je ten velký míč. Kňourám a volám, aby mi ho podali.

Máma přijde a říká: ,,Tak vyndáme míč, ale nebudeš s ním dělat blbárny, ale budeš hezky cvičit. Stejně jsi ještě dneska necvičil.“

Pché, mámo, míč je na blbárny. Máma se mnou zkouší dělat rehabilitační cviky, posadit mě na míč, trakárek a další, ale na to mě neužije. Já chci s míčem běhat a házet s ním všude

možně. Ale ona si nedá pokoj, prý s tím nemůžu házet po věcech a ty rozbijet.

Tak to si teda trhni mámo, mám lepší nápad. Míč si klidně nech, přinesu si dudlíček.

To je podle rodičů další blbárna. Dudlíček prý mají jen spinkací miminka, ale já se špatně vyspal, tak mám nárok, ne? Zkouším skákat snožmo, cucám dudlíček a chechtám se.

Naši mě chvilku nechají a pak mi dudlíček seberou a schovají ho nahoru, kam nedosáhnu. Brečím. Brečím. Řvu.

Není to fér, ne vůbec to není fér. Máma za mnou chodí a nabízí mi různé hračky, se kterými si budeme spolu hrát. Ale já mám vztek, ani tatrovka mě nepovzbudí. Pak přijde táta. Táta je borec, ten mě vždycky rozesměje, chytí mě za nohy, vytře se mnou podlahu a dotáhne mě až do obýváku, tak tomu se chechtám.

Už nebrečím. Máma přinesla kalíšky, že si je budeme skládat a stavět z nich věž. Tak s tím ji pošlu do háje rovnou. ,,Tak co budeme dělat Toníku, budeme si hrát s autama?“

Blik, cvak, mámo. Ne, že by ty sis uměla hrát s autama, ale aspoň to není ani nuda ani trapárna, tak já tě k tomu pustim.

„Ale to tě nijak nerozvíjí,“ úpí máma.

Hele, mámo, rozvíjej se sama, já nejsem poupátko.

,,Tak si budeme hrát s tímhle popelářem,“ máma vyndá z garáže popeláře a ukazuje mi, jak do něj můžu vrchem skrz popelnici naložit malý autobus a dovnitř zaparkovat všechny tři velké autobusy vedle sebe! Tak to se mi tedy líbí. Ale má to jeden háček, není to jednoduché a ty autobusy tam jsou moc natěsno. Vždycky tam zaparkuji ty velké autobusy, a když tam dávám ten malý, tak mi všechny vypadnou. Začíná mě to štvát. Když se to stane

popáté, moje pohyby už jsou trochu trhané a kňourám. Už se na to nesoustředím a nedaří se mi ani ten jednoduchý úkol zaparkování tří autobusů vedle sebe. Cpu je tam násilím a vztekám se.

“Jé, promiň, to mě nenapadlo, to jsem ti zase něco ukázala, promiň, Toníku,“ omlouvá se máma, ale já ji moc nevnímám, protože mám vztek. Házím autobusama a popelářem na všechny strany. Zahlédl jsem tatrovku, taks ní taky mrsknu.

„Toníku, pojď, já tě obejmu, vyjádři svojí emoci.“

… a ty mi taky, mámo…

Naštěstí moje odpolední martyrium brzy skončí. Máma koukne na hodinky a říká:

“Ach jo, to už je čas jít vařit večeři. Ani jsme se s Toníkem neužili…”

To já si teda mámy užil dostatečně. Ještě jí zamávám, když odchází do kuchyně a těším se, že konečně budu mít klid na hraní.