Matka na volné noze – má to své pro i proti

Miluji svou práci. Když jsou děti nemocné, můžu s nimi zůstat doma. Žádné nahánění doktorky. Nechám si je doma v pondělí a uvidíme, co dál.

Většinou miluji svou práci v neděli. V pondělí taky. Tentokrát mi to vydrželo do středy. Až ve středu večer mě začala pronásledovat myšlenka na odložené projekty.

Po třech dnech, kdy pytlíkuji práci a nemocné děti, mi dochází dech. Myšlenka, že využiju čas k tomu, abych si děti užívala, pomalu ztrácí sílu.

Dělám, co můžu. Vstanu podle plánu před šestou, abych něco stihla, než robátka vstanou. Ona ale navzdory plánu vstanou oba před sedmou. Dochází mi elán. Už nejsem schopná psát a tvořit, zatímco v pokoji hraje pohádka a odbíhám od toho řešit dětské požadavky. Vzdávám práci.

Zmocňují se mně neomylné příznaky deprese.

  • Nedovedu si už představit, že pracuji, zatímco mi skáčou po hlavě.
  • Musíme se sebrat, obléct a jít nakoupit na školkovou zahradní slavnost. Přitom jen vyčistit dětem zuby a sundat je z pyžama mi připadá jako neřešitelný úkol.
  • Co s nimi budu zase celý den dělat? Došly mi nápady.
  • A co jsem to za matku, že mě nemám sílu hrát si s dětmi?

Valím se na gauči se psem a Zlatěnkou na klíně, zatímco Toníček si hraje na prodavače aut. Užívám si pasivní zábavu a čerpám z dětí a psa energii a pozitivní náboj. Jde to, ale pomalu.

Zapojím všechno, co jsem se naučila o kontrole vlastní hlavy a jdu si udělat kafe.

Kafe nevyřeší všechny vaše problémy. Ale donutí vás zastavit se a v klidu myslet. Někdy to je vše, co potřebujete.

Rozhodnu se, co dál.

  1. Kašleme na převlékání a na nákupy.
  2. Sušenky upečeme.
  3. Děti nechám v pyžamu, budou péct se mnou.
  4. A můžou vyzdobit krabici na sušenky. Máme program. A třeba mě nechají pracovat.

Nenechali. Tento text píšu v 20:28. Ale užili jsme si párty, děti se uzdravily natolik, že mohly odcestovat na víkend k babičce. A já mám zítra na práci celý den. Takže mise snad splněna.

Být matkou na volné noze může být fakt řehole. Sebekontrola a disciplína tady dostává ještě víc na frak, než když je člověk na volné noze bez dětí. Ale být vlastní paní taky znamená, že můžu být matkou podle svých představ. A to za to stojí.

A když jsme u té sebekontroly, nedávno jsem četla skvělou knihu o základech mentálního koučingu. Je psaná pro sportovce a jejich trenéry, takže bude sedět sportovně založeným jedincům. Ale její principy využijete v běžném životě.

Matka na mateřské : jako vrcholový manažer. Nebo ne?

Jsem jenom matka na mateřské, kdo mě zaměstná?

Milé matky na mateřské, máte někdy pocit, že vás nikdo nezaměstná? Protože přeci už léta jste jen s dětmi doma a nic neumíte? Sotva zvládáte ten jeden miniúvazek, který jste si přibrala k dětem, abyste se nezbláznila? Možná se v následujícím textu poznáte víc a možná jen trochu. Ale ukážu vám, že jako matka, natož pracující matka dokážete víc než leckterý vrcholový manažer.

Z deníku matky manažerky

Je 3. ledna. Po vánočních svátcích se probouzím v 6:00. Musím vstát a využít tu hodinu klidu, než se děti vzbudí. Omlouvám Toníčka ve školce. Výjimečně není nemocný, ale přeci jen chceme jet na hory. Na PCR testu na rakouských hranicích musíme být negativní. A já jsem odhodlaná tentokrát po dvou letech koroně navzdory odjet. Tak si radši nechám děti týden doma skákat po hlavě. Následuje objednávání respirátorů vhodných na vlek a opravy domácích úkolů mých studentů. Děti se budí, chvíli koukají na pohádku, pak se začnou rvát a ječet. Absolvuji obvyklé kolečko, které znám už z podzimu. Dovolat se ke Zlatě do školky, že nepřijde. Dovolat se dětské doktorce o termín. Ani jedno se nedaří, nechávám to na pozdější dobu.

Zjišťuji, že mám nemocnou chůvu. Takže obvyklé zařizovací kolečko, které následuje, když mi vypadne hlídání a padnou na hlavu děti.

  • Telefonuji manželovi, zda zvládne zítra pohlídat děti, abych mohla odučit aspoň online.
  • Domlouvám přesun pracovní schůzky, to už s dětmi na klíně nedám.
  • Řeším, kdy se dostanu do knihovny pro knihy k článkům, které mám napsat.

Děti zatím vaří v dětské kuchyňce. Chvíli v klidu. Pak se začnou rvát o místo u trouby. Následně se perou o plastovou pizzu. Toník vyhrává. Je starší a silnější, ukořistil tedy pizzu. Zlata vyhrává na sílu decibelů.

Matka zvládne uřvané klienty

Matka na mateřské

Zjišťuji, že mi už před týden nefunguje odkaz ke stažení ebooku na stránkách. Musím to vyřešit teď hned. Až si čtenáři po vánočním klidu sednou do kanceláře k první prokrastinační kávě nebo k obědové pauze, musí tam ten odkaz být. Dále zjišťuji, že mi v mobilním zobrazení přeskočil kus stránky do čínštiny. Děti se perou o plastovou švestku. Čínština počká. Řeším nefunkční odkazy, rozesílám omluvné emaily zákazníkům. Děti se perou o plastovou brokolici. Zvláštní, reálnou brokolici do nich nenarvu. Když děti ječí, dělám chyby. Při odesílání emailové kampaně jsem zapomněla vymazat odkaz. Automat systému si myslí, že jsem porušila GDPR předpisy. Blokují mi účet. Děti se perou o plastový pomeranč. Toník mlátí Zlatu mini vařečkou do hlavy. Zlata křičí a trhá mu vlasy. Rupnou mi nervy, řvu na děti, jestli by se chvíli mohly chovat jako lidi. Hlasivky budu léčit asi ještě do večera. A pocit viny, že jsem na ně tak křičela zase tak do pátku.

Vyřešila jsem problém s podporou na emailu. Jdu se věnovat dětem. Chvíli si hrajeme a půjdeme ven. Děti protestují, na procházku nechtějí. Musíme na nákup. Došla šťáva. A pro Toníka, když dojde šťáva na ochucení vody, to je něco jako když mamince dojde kafe. To se nesmí stát. Musíme koupit šťávu. Ale do krámu děti nechtějí. Naposledy v Lidlu hlásili z reproduktorů, že někdo má obsadit pokladnu číslo 4. Toník zrovna v tu chvíli zlobil, tak jsem mu řekla, že to volají na něj, aby přestal zlobit. Od té doby nechce chodit do Lidlu. Moje chyba. Příště budu opatrnější. Zjišťuji, že je 11.00. Otevírám tedy počítač, který už nemůžu ani vidět, a nákup objednávám. Přemístím prádlo z pračky do sušičky a jdeme ven.

Matka je flexibilní

Přemlouvání vzdávám. Zůstaneme na zahradě. Chtěla jsem do venkovní posilovny nebo na dlouhou procházku, abych se po Vánocích hýbala a zacvičila si. Ale nemám na ty diskuze a hádky, děti chtějí zůstat na zahradě. Vím, že se tu za chvíli budou nudit. Ale oni to nevědí a moudré matce nevěří. No co, jsem matka, musím být flexibilní a vše brát jako výzvu. Místo rozcvičky si s dětmi zahraji na babu. Pak je nechám jezdit s tatrovkami a vybíhám sprintem náš nájezd ke garáži.

Dokolečka kolem zahrady naběhám krásných 6500 kroků. Dám si dřepy s dlažebními kostkami. Dále jako zátěž použiju podezřelou rezavou tyč, co jsem našla u plotu. Máme starý dům a starý dvůr. Děti se nudí. Jdu je vozit v kolečku. Chvíli jdu, chvíli běžím, dolů a nahoru. Teď už jen pár dřepů s výskokem. Děti sedí v kolečku a žadoní, abych je vozila dál. Slíbím, že ano, pokud mi teď budou hezky počítat. Počítají moc rychle, ale nějak jsem to zvládla. Povozím je a vyklusávám při hře „čáp ztratil čepičku.“ Pak se protáhnu, zatímco chroupou svačinu. A je klid, děti si hrají na to, že „padají do kolejiště.“ Sednou si na malé židličky a na měkké trávě (a s helmami) z nich padají a baví se. Piju matchu, nechám se ovívat větrem a užívám si, že se chvíli smějí a nebrečí.

Každá matka je vrcholový manažer

Matka manažer

Každý příběh by měl mít svou pointu. Má pointa je to, že pokud si připadáte, že nic neumíte, protože jste jenom matka, tak se zamyslete ještě jednou. Matka je manažer. Vrcholový manažer. Matka dosáhne při organizaci svého času extrémní flexibility. Matka je skvěle připravena na práci s těmi nejuřvanějšími a nejvíce neodbytnými klienty. Matka umí pracovat pod nejprotivnějším šéfem na světě. Pokud někoho napadne, jak to napsat do profesního životopisu, sem s tím.

Pište si takto své dny. Třeba se sama podivíte, kolik jste toho stihla. A pro aktivní a pracující mámy mám ještě jeden tip. Trpíte jako já pocitem viny, že se dětem málo věnujete? Asi protože se 24 hodin denně nerozplýváte nad drobečkem a umíte dítěti říct: „teď ne, teď maminka pracuje.“ Pište si svůj den. Pište si, co jste s dětmi dělala, co jste pro ně udělala. Taky budete překvapená.

Matka se obětuje… anebo ne?

A rada na závěr: My ženy máme stále tendenci se pro někoho obětovávat. A když se neobětováváme pro rodinu dost, tak jsme určitě špatné matky, že? Tak co jste dnes pro rodinu obětovala? Já záda při vožení dětí v kolečku. Večer jsem svůj hřbet dorazila, když jsem táhla z Billy Tvaroháčky pro Zlatěnku a šťávu pro Toníka. V tom ranním zmatku jsem totiž zapomněla nákup na internetu zaplatit. Ale bez šťávy Toník nebude, to se radši matka sebere a jde.

Ale nejvíc mě mrzí to francouzské Chablis, kterého jsem deci obětovala do rizota. A tak si teď zbytek bílého vínka vychutnávám s pocitem zaslouženého vítězství. Matka manažer zase jednou vyhrála nad okolnostmi.

Doporučuji tuto knihu. Není dokonalá, nesouhlasím se vším, ale jako inspirace k zamyšlení pro upracované mámy stojí za to.

Jak mašinka jela z linky C na linku A a zpět

Každý ví, že mašinky, které jezdí na lince A jsou moc pyšné. Jezdí totiž tou starou krásnou Prahou, vozí zahraniční turisty. Jsou celé nablýskané a čisté, aby je turisti doma v cizině nepomluvili. Jako by už nebyly pyšné dost.

Každá linka má své depo, ve kterém mašinky spinkají, takže se spolu mašinky z různých linek moc nepotkávají. Mašinky z linky A se tak můžou pyšnit jen před sebou navzájem. Ale někdy, když je velké čištění, jedou všechny mašinky najednou do velkého tajného tunelu, kde je pracovníci Dopravního podniku čistí a umývají a luxují a tak. Tam se sejdou mašinky z různých linek. Tak se tam dostala i jedna mašinka z linky C a náhoda tomu chtěla, že musela na svého čističe čekat vedle jedné moc chlubivé mašinky z linky A.

„To na lince A,“ začala pyšná zelená mašinka. „Tam jezdí jenom ti nejlepší. Je to tam moc krásné, jezdíme všude, kde se dřív něco dělo, vidíme všechny ty krásné domy a místa. Národní muzeum, Václavské náměstí, Staroměstské náměstí, Rudolfinum, Malá strana, Hrad… i ty Dejvice jsou přeci stará městská čtvrt. A jak jezdíme tím centrem, tak s námi jezdí všichni důležití lidé, kteří jezdí na ta důležitá místa (mašinka z linky C byla ještě moc krátce na světě, tak nemohla namítnout, že všichni ti důležité lidé jezdí na ta důležitá místa důležitě drahými auty s důležitými řidiči). A hlavně vozíme turisty, to je pro Prahu moc důležité. Kdyby nás v cizině pomluvili a už sem znovu nikdo nepřijel, to by byla tragédie. Víš, přeci, mašinko, jak jsou turisté důležití. Takže my s nimi musíme jezdit moc opatrně, necukat a zastavovat citlivě. Mašinky na lince A jsou jen ty nejcitlivější mašinky, které dělají speciální zkoušky. A taky musíme umět velmi citlivě houkat, abychom nerušili všechny ty důležité lidi v jejich práci (jak už jsme řekli, mašinka z linky C byla na světě příliš krátce, tak nemohla namítnout, že ti důležití lidé většinou při různých zasedáních spí a pořádné zatroubení vlaku by jim jen prospělo, aby je probudilo)…“

A takhle se ta pyšná mašinka chlubila ještě dlouhou chvíli, až naše mašinka z linky C zatoužila jezdit na lince A. Přeci by to také zvládla, nebo ne? Ty zkoušky určitě nějak zvládne a troubit jemně to se taky naučí. Tak se dala do práce. Několik týdnů trénovala něžné zastavování a jemné troubení. Její pan strojvůdce byl celý pryč, co to mašinka blbne, ale nakonec ho to její citlivé zastavování začalo docela bavit. O to větší byl jeho smutek, když zjistil, že mašinka si podala žádost o přestup na linku A. Myslela, že bude strašně dlouho čekat a dostane předvolání ke zkoušce, ale nic takového se nestalo. Hned druhý den ji přišel dopis, ve kterém se psalo, že jestli chce, může klidně jezdit linku A. Překvapená mašinka odpověděla obratem, že ano a hned druhý den vyrazila z Hostivaře. Ptala se svého nového strojvůdce, kdy že bude skládat ty zkoušky, ale ten se jen smál.

„Zkoušky? Na co zkoušky, mašinko. Tebe snad před nasazením do provozu nezkoušeli?“

„Ale ano,“ vykrucovala se mašinka. „Ale ty zvláštní zkoušky pro mašinky z linky A.“

Strojvůdce jen kroutil hlavou a upozornil mašinku, ať radši hezky jede, nevymýšlí nesmysly a dává pozor, aby se naučila novou trasu. Tak mašinka jela. A jak tak jela, tak zjišťovala, že ta linka A se pod zemí od linky C moc neliší. Z těch starých krásných míst neviděla nic, žádné důležité lidi nepotkala, zato turistů tu bylo až až. To měla chlubivá mašinka pravdu. Ale že by s nimi bylo nějaké dobré pořízení, to se říct nedalo. Italové křičeli, Španělé po sobě hulákali přes celý vagón a nechávali po sobě odpadky. Jak se blížila noc, byli hlučnější a hlučnější, nechávali víc odpadků a jeden Dán dokonce mašince poblinkal sedačku. V depu sice mašinku vyčistili, ale nedalo by se říct, že by ji čistili nějak lépe než na lince C. V depu mašinky důležitě odpočívaly, vůbec si s ní nechtěly povídat, že prý přeci jezdí nejdůležitější linku, tak musí být odpočaté. To mašinky na lince C si vyprávěly kouzelné příběhy a někdy, když šli lidé brzy spát, se rozjely pod vedením staré kouzelnické lokomotivy na obhlídku tajemných tunelů. Tady určitě také byly tajemné tunely, vždyť kolem byla stará Praha a ta je kouzelná až až, ale místní vlaky se o to nezajímaly. Naše mašinka dokonce po pár dnech zjistila, že vlaky z linky A ani nevědí nic o tajemných tunelech. Jen ji odbyly, že přeci to není důležité, že důležitější je jejich úkol.

To už toho měla naše mašinka dost. Neučila se všechna ta kouzla od kouzelnické lokomotivy pro to, aby pak důležitě vyspávala v depu a přes den vozila protivné turisty. Podala si tedy žádost, aby se mohla vrátit na linku C. Tentokrát čekala dlouho, několik měsíců se plahočila z Hostivaře do Motola, večer mlčela a poslouchala, jak se mašinky z linky A navzájem ujišťují, že jsou ty nejvíc nejdůležitější. Až konečně přišel dopis z vedení Dopravního podniku, že se může vrátit na linku C.

Když se vrátila do depa na Kačerově, moc se styděla, že naletěla chlubivé mašince. Ale ani její pan strojvůdce ani ostatní mašinky jí to neměly za zlé. Starý kouzelnický vlak jen pravil, že je ještě moc nová, že není divu, že chtěla poznat něco jiného. Ostatním vláčkům se navíc moc hezky poslouchalo její vyprávění o tom, jak jsou vlaky na lince A nafoukané a protivné. Některé mladé mašinky totiž ještě jejich chlubení věřily a tak bylo moc dobře, že si od ní vyslechly, jak to je doopravdy.

A když pak ráno dalšího dne vyjela mašinka z Letňan na Prosek, do vagónu nastoupil Toníček s maminkou, mašinka na ně něžně a nenápadně (jak se pracně naučila) zatroubila, Toník řekl nenápadně „čau,“ aby si nikdo ničeho nevšiml, a mašinka byla moc ráda, že je zase doma.

Co číst dál o mašinkách?