Ani Santa ani Ježíšek

Hlásím se po svátcích s vánočním článkem. Ráda bych se s vámi podělila o svůj názor na to, kdo by měl mému Toníčkovi nadělovat dárečky. Zcela jasno v tomto případě doma nemáme. Nicméně zatím se kloním k názoru, že lepší je nošení dárků Ježíškem ve výchově k tradicím vynechat. V našich končinách se poslední dobou vede horlivá obrana českého Ježíška proti všudypřítomné americké komerci ztělesněné ataky Santy Clause. Argumentuje se obvykle tím, že Ježíšek je ryze český a náš (německý Christkind by asi nesouhlasil) a na rozdíl od konzumu holdujícímu červenobílému staříkovi, který leze komínem, reflektuje křesťanskou tradici, na které jsou přeci Vánoce založeny.

Pokusím se svým článkem vysvětlit, proč je dle mého názoru český Ježíšek do určité míry stejně komerční a s křesťanským obsahem Vánoc podobně neslučitelný jako Santi Clausové a Dědové Mrázové. Ale postupně.

Červenobílá komerce

Nám v Čechách připadá americký Santa Claus spojený se západním konzumem, protože vysedává v supermarketech, pije Coca Colu a řítí se na nás z hollywoodských filmů. Ale ta původní myšlenka, jak se nám ji také snaží podat autoři novodobých amerických pohádek, nemá být o komerci, ale o kouzelné dětské víře v nadpřirozeno, které dokáže vstoupit také do jejich obýváku. A v neposlední řadě má naučit mláďata za mořem slušně se chovat, jinak nic nedostanou.

Tedy myšlenka zcela totožná s tou, která české rodiče vede k vytváření ježíškovské myšlenkové konstrukce. Samozřejmě, že je to nakonec hlavně o dárcích, na které se i v těch dojemných filmech děti ráno vrhnout jako zvěř. V tom je americká tradice horší než ta naše. Zdejší dětí alespoň rozbalují dárky od Ježíška v rodinném kruhu jako slušní lidé. Santa Claus navíc vytváří s Vánoci naprosto neslučitelnou paralelní mytologii, která je dokonale propracovaná. Dochází pak ke schizofrenní situaci, kdy americké rodiny obvykle nevynechají návštěvu kostela. Zde si připomenou, že slaví narození osoby, která chtěla naučit lidi odpouštět a milovat se navzájem. Ale zároveň jsou děti vedeny k víře v existenci někoho, kdo celý rok nemá nic jiného na práci než šéfovat továrně na hračky a jehož jediný smysl existence je dopravit hromadu bárbín, plyšáků a iPhonů pod stromeček.

Tyto dvě tradice prostě slučitelné nejsou. A ta továrna na hračky a myšlenka, že armáda skřítků pracuje jen proto, aby dítě dostalo nový mobil, k tomu konzumu prostě vede.

Ježíškova pro…

Český Ježíšek má oproti Santu Clausovi několik výhod. V první řadě je naprosto neurčitý. Nikdo příliš neřeší, kde bydlí a jak vypadá. Ona vůbec mě osobně představa nemluvněte, které roznáší dárky, připadala v dětství divná. Nejbližší by této vizi byl asi nějaký barokní andělíček. Ale mě nějak po vzoru Havlíčka Borovského vyvstával na mysli Ježek (Havliček: Jezovit je spíš od ježka než od Ježíše).

Většina obyvatel naší krajiny je navíc k náboženskému obsahu tradic, které poctivě cti, docela chladná. Takže české děti často ani pořádně neví, kdo ten Ježíšek byl. Jen to, že jim nosí dárky. Tato neurčitost ale nechává prostor dětské představivosti a to je docela dobře. Ježíškovská tradice navíc nevytváří žádnou paralelní mytologii. Kdo chce o Ježíškovi vědět víc, musí otevřít bibli (nebo alespoň wikipedii). Není zde tak, na rozdíl od americké situace, odváděna pozornost pryč od obsahu tradice, kterou si připomínáme.

Ale přeci jenom ten Ježíšek…

Stejně mi to ale nepřipadá správné. Už jen proto, že je to tradice založená na vědomé lži. Jistě, každý rodič předává dětem v průběhu výchovy nepravdy nebo věci, o jejichž pravdivosti není a nemůže být jistojistě přesvědčen. Ale je v té chvíli autentický. Předává dětem něco, o čem věří nebo je přesvědčen, že je to pravda. Nelže.

Vědomě říkáme pouze takové ty polopravdy ve strachu o dětské bezpečí. (,,Když si nevyčistíš zoubky, všechny ti vypadají; když přejdeš na červenou, přejede tě auto…“) Ale o existenci Ježíška nejsou rodiče přesvědčení. Jak by taky mohli, když sami ty dárky pod stromek kladou. Sama jsem to nezažila. Rodiče nikdy na Ježíškovi nebazírovali. Tudíž nevím, jak se pak dětská hlavička srovná s faktem, že mu rodič vědomě lhal.

A proč vlastně? Protože, kdyby dárky kupovali rodiče, může klidně zlobit, protože maminka se dá obměkčit, kdežto Ježíšek je sekáč, ten se nezakecá a všechno si zapisuje? Ta představa nebeského dozorce mi moc vánoční nepřijde. Nebo snad proto, že dětská očička září a odráží vánoční kouzlo, když věří, že dárky pod stromek nasázel Ježíšek? Proč je to kouzelnější, než když je vybrali táta s mámou a další členové rodiny? Kouzla patří do pohádek a pohádky patří k dětství. Taky mi zajiskří očička, když Gandalf hřímá,, You shall not pass“ nebo Luke Skywalker zabzučí světelným mečem. Ale smyslem pohádek nejsou právě ta kouzla, ale pravdy, které předávají a které děti učí žit tady na zemi. Jak řekl G. K. Chesterton: ,,Pohádky nejsou pravdivé proto, že nás učí, že existují draci. Nýbrž proto, že ukazují, že i draky je možné porazit.“ Pohádky mají pobavit, ale skutečnost je kouzelnější, a děti by se to měly učit. To, že mají rodiče, kteří jim mohou koupit vysněný dárek, to by pro děti mělo být cennější než iluze Ježíška na mráčku. A ona ta iluze jednou praskne, a co pak? Vánoce přestanou být kouzelné?

Hlavní důvod ale vidím v tom, že Ježíšek není o mnoho méně komerční než Santa Claus. Je to někdo, kdo rozdává hodným dětem dárky. Ale dle mého názoru o tom nejsou Vánoce. Na Štědrý den si připomínáme, že se narodil Ježíš Kristus, který sice možná rozdával dary plnými hrstmi, ale sotva ty materiální. Proč si tedy vůbec na Vánoce dáváme dárky? Protože ten, koho si připomínáme, chtěl, abychom se měli rádi, dávali si lásku najevo, proto si dáváme dárky navzájem. Ne nějaký imaginární panáček na mráčku, ale skutečné maminky, tatínkové, babičky, dědečkové, tety a strýčkové. A o Štědrém večeru děti nenacházejí pod stromečkem jen své dárečky. Těší se, až přijde řada na ty pozornosti od nich. Dítko vidí, jak tatínek dojatě rozbalí obrázek, který mu nakreslilo, a maminka si utírá slzičky nad levnou bižuterií, kterou koupilo z peněz ušetřených z kapesného. Sleduje, jak máma skočí tátovi kolem krku, protože ten parfém tak moc chtěla a on ho dokázal navzdory vší pravděpodobnosti. Brácha, který ho celý rok škádlí, se ukáže jako grant a přes starší kámoše seženu tu kazetu, po které sourozenec tak moc toužil. Radost je vzájemná a sdílená. A tak to má být.

Závěrem 

Ano, asi ty Vánoce trochu moc idealizuji. Ony nakonec jsou hlavně o těch iPhonech, Legu, Xboxech, diamantových náhrdelnících, nelidském zacházení s kapry a kurýry přepravních služeb, kopání do davů ve frontě v obchodě, stresu a depresích, přejídání, alkoholu a dalších věcech veskrze nekřesťanských. Ale netřeba té komerce přidávat, když je možné učit děti něco jiného. Na druhou stranu ani Ježišek ani Santa Claus sám o sobě z dítěte materialistu neudělá, když je jinak vychováváno k lásce a úctě vůči ostatním lidem nejen slovem, ale i příkladem.

A každý má svou cestu, jak rozzářit dětská očička a užít si nejkrásnější čas v roce. Nemyslím si ani, že by Ježíšek mělo být téma, kvůli kterému si v diskuzích vjedeme do vlasů.

Ale je to téma, které mě nechávalo dvacet let klidnou a najednou jsem nucena se nad tím zamyslet.

Tak jsem popřemýšlela a usoudila, že asi nebudu Toníkovi říkat, že dárky nosí Ježíšek, ale bude vědět, že mu je nadělila máma, táta, dědečkové, babičky, tety a strýčkové. Letos se na nás za to bude zatím jen smát, jak to on umí. Ale příští rok už nejen poděkuje, ale třeba nám za to taky něco naježí.

A tak všemu svému čtenářstvu přejeme s Toníkem vesele Vánoce!

Zároveň se ptáme na názor- učíte děti, že dárky nosí Ježíšek? Tonik zatím ještě ani nechápe, že ty dárky by měl chtít, takže do příštích Vánoc máme dost času názor třeba změnit a udělat ty Vánoce trochu tajemnější. Zatím jsem jen nenašla dost argumentů pro a ty proti jsem zde přednesla.

Ono, vyslechnout si opačný názor ještě nikdy nikomu neuškodilo…

To dáš, mámo!

Každý, kdo někdy absolvoval vysokohorský výstup, vrcholově sportoval nebo fáral v dole, si

nepotřebuje pořizovat dítě, aby věděl, že když si myslíte, že už nemůžete, můžete ještě dvakrát tolik.

Myslíme si, že naše tělo nám říká: ,,Když nezvolníš, umřeš vyčerpáním.“ Ale ne. Ono říká: ,,Máme ještě nějaké zásoby energie, ale když je vyčerpáme, tak padneme na zemi, nebudeme si moct ulovit jídlo ani utéct, když nás něco přijde sežrat.“

Naše instinkty ovládané tělo totiž neví nic o nákupupotravin přes internet, bezpečnostním zámku na dveřích nebo o policii, která alespoň někdy pomáháa chrání občany před predátory. Chce si zásoby energie uchovat a proto hlásí vyčerpání s předstihem.

Možná to z mých postů vypadá, že propaguji rodičovskou dovolenou jako oázu klidu, ale vnímavý čtenář ví, že to tak není. Jsem prostě na mateřské jenom moc šťastná, ale

dřina to je. Něco jako když máte dost náročnou práci, ale jelikož vás baví, zvládnete toho víc, než jinde, kde budete dělat poloviční směny. Pravdou je, že nejčastěji jsem tento pocit absolutního vyčerpání zažila v souvislosti s Toníkem.

Těhotenství

Během těhotenství jsem měla mnohokrát pocit, že už nemůžu. Každé ráno jsem do práce vstávala s úpornou bolestí hlavy a žaludkem v krku a říkala si, že už to je dnes naposled. Že ještě dnes a potom si nechám napsat rizikové těhotenství a zůstanu doma. Ale zvládla jsem pracovat poctivě do prázdnin. Na druhou stranu, až když jsem nechodila do práce, přestalo mi být nonstop na zvracení.

(Dnes vím, že jsem mezi ty infekce na základní škole vůbec neměla chodit, ale to je jiná.) Během úklidu po rekonstrukci jsem se zase několikrát přetáhla a šla spát s třesavkou v nohách, protože jsem už už chtěla ten byt mít hotový. A taky jsem toho slyšela a četla dost o tom, jak strašný život mě po narození dítěte čeká, že jsem byla vyděšená a prostě někdy nechtěla být dál těhotná. A ono už to nešlo vzít zpátky. Ale tehdy stačilo docela málo. Stačilo sebou praštit na postel, vybrečet se a počkat, až nevolnost přejde a energie se vrátí. To se po porodu změnilo.

S dítětem

,,Moniko, jsem nějaká nachlazená. Musím si vzít volno. Snad to tu nějak zvládneš,“ posmrkává miminka v televizní reklamě. Střih se přenese na holčičku v princeznovských šatečkách, která nechápavě upustí kouzelnickou hůlku a reklamní slogan hlásá: ,,Maminky

si nemůžou vzít volno, ale můžou si vzít (nějaký ten lék).”

Když jsem po návratu z práce u televize smrkala a kašlala a tohle na mě vyskočilo, řekla jsem si: ,,Jaký volno? Na co by si tak matky chtěly brát volno, vždyť jsou doma?“

Když jsem nedávno po prokašlané noci s bolesti v krku a plným nosem vstávala k Toníkovi a vlekla se mu dělat snídani, už jsem nic nenamítala. A pochopila. Tehdy jsem si taky ráno říkala, že to prostě nezvládnu, že se o Toníka v tomhle stavu nepostarám. Ale pak mi došlo, že musím, nikdo to za mě neudělá. Manžel by pomohl, kdybych měla horečku a černo před očima, dokud to ale tak není, tak někdo taky musí v rodině vydělávat peníze. Takže ne, maminky si nemůžou vzít volno. Protože za ně nikdo nezaskočí a nechat práci ležet by sice šlo, ale co by na to ta práce nebo paní ze sociálky řekla, to nechcete vědět.

Když byl Toníček malinké miminko, plakal bez zdánlivé příčiny třeba několik hodin. A když takto spustil poprvé, co jsem s ním od příchodu z porodnice zůstala sama doma, tak byly mé myšlenkové pochody zhruba následující.

  1. Furt brečí! Já to nezvládnu! Musím pryč, uteču…
  2. Není kam utéct, nemůžu před tím utéct. Mám dítě a před tím se neschovám.
  3. Už nikdy se před tím neschovám…
  4. Ale nikdo jiný tu není, nikdo to za mě nevyřeší. 
  5. (A pak nastane zlom. Fakt, že nikdo jiný to neudělá za vás, může někoho srazit ještě hlouběji, ale mě osobně to prostě přimělo si uvědomit, že to musím zvládnout. Takže se musím uklidnit a začít jednat.
  6. Nemusím v tom být sama. To, že to musím zvládnout sama, neznamená, že jsem sama samotinká na světě – vzít do ruky telefon, vyplakat se manželovi nebo mamince (On furt brečí! Béééé!).
  7. Ani to neznamená, že to musím zvládnout hned – na pět minut zavřu za brečícím dítětem dveře, vydýchám se a uklidním.
  8. A hned je situace jasnější. Dítě ještě chvíli brečí, pak přestane a já zjistím, že neplakalo ,,celý den,“ jak jsem ještě před chvíli v slzách tvrdila manželovi do telefonu, ale jen hodinu a mě to připadalo jako věčnost. Pak se můžu poplácat po rameni, jak jsem to ustála, nebo se zastydět, jak jsem se nechala rozhodit.

Každopádně je ale krize zažehnána.

Takových situací, kdy jsem měla pocit, že už to nezvládnu…

  • popáté za noc nevstanu
  • ráno po probdělé noci se o něj nezvládnu postarat
  • dítě ani na chvíli neusnulo, je nevyspalé protivné, je večer a já už nemůžu
  • už dvě hodiny uspávám a on furt pláče, už chci aby spal
  • jsou tři hodiny v noci a on si chce hrát a nechce usnout, pomoc!
  • je mi zle, všechno mě bolí a on potřebuje přebalit…

Vypínání

Navíc jsem zjistila, že tělo má zázračnou vlastnost: vědět, kdy může vypnout. Večer si při ukládání nemocného či nevrlého dítěte ještě zpívám, a když se z pokojíku ozývá jen ticho a klid, rozklepu se vyčerpáním. Když jsem poprvé jela na dovolenou, mela jsem za sebou několik proplakaných dní a noční vstávání po hodině. Docela dobře jsem ale doma

fungovala. Už v autě po cestě na hory mi bylo zle a druhý den jsem málem kolabovala vyčerpáním a dovolenou si neužívala. Tělo prostě vědělo, že Toníček je v bezpečí v péči někoho jiného, a dalo si oraz.

Takže se nebojte. Vaše tělo je někdy moudřejší než vy.

Jak se dělají státnice na mateřské

Svým blogem ráda šířím myšlenku, že dítě není překážkou v běžném životě. Pokud jsou ovšem různé zkoušky součástí vašeho života, zcela to mění situaci. Jak jsem poznala v nedávné době já.

S dítětem se lze docela dobře zdokonalovat v jazyce, psát dizertaci nebo se připravit na konferenci. (Pro neznalé: na běžné konferenci rýpavý dotaz vznese osoba jen v případě, že jí nějakým svým tvrzením opravdu hodně zvednete žluč. A tato pravděpodobnost se s blížící obědovou pauzou navíc snižuje. Takže připravit se dá docela dobře i s dítětem na krku). 

Problém zkoušky, natož pak státní zkoušky, je ale v tom, že má přesně dané datum a požadavky. Mé dosavadní studium na mateřské totiž probíhalo tak, že pokud mě Toník nenechal vyspat nebo po obědě po dvaceti minutách spánku už výskal v postýlce, odložím práci na jiný den. A další den třeba chrní dvě hodiny a mě jde práce od ruky a vše je strašně super. Jenomže to tak úplně nejde, když máte dané datum a není už získávání vědomostí kam odkládat.

Člověk míní, dítě mění

No, byla jsem si tohoto vědoma. Proto jsem si studium rozdělila do miniaturních jednotek, které se daly (dle původního plánu) stihnout, pokud člověk začal včas. Ale ouha. Původní studijní plán počítal s dítětem, které způsobně spí hodinu a půl po obědě. Jako úderem blesku se ale Toníkův spací interval zkrátil na 20-30 minut zrovna první den, kdy jsem se měla začít učit. A jak to tak bývá, to ušmudlané a nevyspalé dítě člověka tak vyčerpá, že večer už má energie jako zpola utopená myš.

Studijní plán byl tak nabourán a za rodiči jsem odjížděla s tím, že vlastně nemám vůbec nic. Kdybych tedy neměla hlídání, nevím, jak bych se zvládla na zkoušku připravit.

Člověk je doma

Dalším problémem, na který jsem narazila, představoval nedostatek materiálů. Když si má poctivý student zpracovat státnicové otázky a zjistí, že něco neví – jde kam? No, do knihovny. Možnost okupovat univerzitní knihovnu (ta místní opravdu nemá mnoho specializované literatury a v historickém ústavu by možná Toníka nevítali s takovým nadšením) je s miminem docela omezená. Hlídání manželem či prarodiči, kteří všichni chodí do zaměstnání, se povážlivě překrývá s dobou, kdy jsou knihovny zavřené. To je situace, se kterou se sice potýkám celou mateřskou dovolenou, dá se řešit, ale je třeba hlídání na netradiční časy zajišťovat déle než několik hodin předem. Tentokrát jsem byla tudíž odkázána na vlastní hlavu, nějaké na půdě nalezené nakopírované materiály, pár vlastních knih a… ano, internet.

Pedagog a historik ve mně pláče nad tím přiznáním, ale nezbylo mi než doufat, že deset let studia historie mě před záludností internetu ochrání a bude mi pouze dobrým sluhou, nikoliv zlým pánem. Dokonce mě tato zkušenost připravila na další článek na téma: ,,Jak využít internet při studiu, aniž by to někdo poznal,“ který třeba napíšu vzápětí…

Samotné studium

Tak se mi podařilo jedině s pomocí hlídacích babiček a dědečků otázky zpracovat. Jindy to nešlo, protože u počítače mi mládě sedět nedovolí a denní spánek se rozhodlo zrovna teď zrušit. Samotné vtloukání vědomostí naštěstí lze provozovat i s bdícím dítětem, protože mu je zatím docela jedno, jestli vyprávím pohádku o zlobivé kočičce nebo o problému aplikace konfesionalizačního konceptu na dějiny raného novověku. Když máma mluví a dělá u toho opičky, je to legrační.

Jak se ale zkouška blížila, začalo na mě doléhat nejen večerní studium a následný nedostatek spánku, ale hlavně ty dny, kdy Tonda nespal a já se celý den snažila zároveň učit a u toho stavět Duplo.

Jdeme do finále

Předposlední den studia jsem už přestávala vidět světlo na konci tunelu. Toník se rozhodl, že zruší denní spánek úplně. Den před zkouškou jsem to sice díky hlídání mohla dohnat, ale v noci před zkouškou se Toníček rozhodl zrušit také noční spánek. Manžel mě sice zachránil a nechal spát, aby situaci řešil za mě, ale já si celou noc lámala hlavu, jestli není Tonda nemocný. (Byl, ale tou dobou to tak hrozně nevypadalo a na pohotovost jsme naštěstí jeli až v noci po zkoušce…)

Po třech hodinách spánku jsem se pak vydala splnit studijní povinnost. Jak to probíhalo většinu čtenářů asi moc nezajímá. Klasicky jsem dostala přesně tu otázku, jakou jsem nechtěla a jaké jsem se bála. Ale nějak to prošlo, aniž bych komisi přespříliš pobavila přehmaty a kixy. Mnohem víc mě vyděsilo, když došlo k zásadnímu nedorozumění. Komise si mé prohlášení, že do konce roku hodlám práci napsat, vyložila tak, že jí hodlám také obhájit. Jedná se o nedorozumění svou tragičností srovnatelné s nepochopením náboženského obsahu husitského hnutí marxistickou historiografií. Budu muset tento omyl velmi pečlivě korigovat, aby neměl podobně tragické následky. Než skončí toto Tonovo nespací období, tak bude totiž asi na studium chvíli sedat prach…

Závěr

Musím se přiznat, že zde jsme s Toníkem narazili na hranice možností. Tak jako tvrdím, že s dětmi jde všechno, tak doporučuji všechny zkoušky nejdřív složit, než si je pořídíte. Na druhou stranu, jde to, ne že ne. Ale když si uvědomím, kolik času jsem reálně věnovala studiu, do kolika dnů jsem ho musela rozkouskovat… Kdyby Tonda u nás doma nebyl, za tři dny by byla ona strašlivá příprava hotová.

A tak bych tento strohý a nezábavný (ale jistě poučný) článek zakončila vyslovením

nevýslovného obdivu maminkám, které zvládly s dětmi vystudovat jakoukoliv školu. A ač je to doktorské studium jistě taky hodno obdivu (ještě ho nemám, tak můžu ty maminky, ale i tatínky, co to zvládli, bezmezně chválit a obdivovat), tak takové to regulérní prezenční studium, kdy chodíte na zkoušky a na učitelích doslova žebráte o individuální přístup, protože doma máte děťátko, to je pro mě meta, u které jsem moc ráda, že jsem nemusela překonávat.

Proto ještě jednou klobouk domů před všemi studujícími maminkami!