Moje první narozeniny

Lidi, víte, co to jsou narozeniny? Já už jo, už jsem jedny měl. Tak já vám to řeknu. To je taková party, kam přijede spoustu lidí.

K nám přijela široká rodina, babi přišla dřív, šla se mnou na nákup, aby máma mohla uklízet. To byla sranda, babi neumí s kočárem moc nakupovat. Navíc šla do cukrárny pro dorty a paní mi dala kornoutek. Máma pak fňukala, že chtěla být u toho, až dostanu svůj první

kornoutek. Ale ono stačilo mě do té cukrárny vzít, ne? Ona furt drží nějaké diety, tak se nemůže divit, že není u toho, když dostanu první kornout, že…

Potom jsem šel spát a co se dělo, nevím. Tipnul bych si, že máma zase uklízela nebo něco připravovala. Když jsem se vzbudil, už tu bylo spoustu lidí. Všichni na mě dělali ,,aaach“. To já chápu, já jsem roztomilý, ale já měl práci. Popadl jsem autíčko a šel jezdit po bytě. Oni ti

dospěláci stejně nevypadali, že jsou tady kvůli mě. Pak si začali cinkat skleničkama a připíjet na moje zdraví.

Ale nechali mě v klidu, dál jsem vesele jezdil s autíčkem. Jenže pak to začalo. Máma mě vzala do náručí, byla taková celá naměkko, na dortu hořela svíčka a že ji jako sfoukneme… copak já vím, jak se to dělá?

Tak to udělala máma za mě, ale musel jsem držet, než se svíčka čtyřikrát zapálila a spoukla, protože pět foťáků si mě u toho chtělo vyfotit. Potom jsem dostal dárečky. První dárek byl supr hasičák, co zpívá. Tak jsem s ním chtěl jít jezdit, ale prý nééé, že si mám rozbalit další dárky. Tak to jsem se vztekal, navíc když druhý dárek byla pastelka, kterou mě stejně nenechali malovat po podlaze.

Pak jsem rozbalil další dárek, to byla taková strašně krásná kostka, která zpívá, hraje, počítá a spoustu dalších věcí. Byl jsem úplně nadšený, ale prý ať si jdu rozbalit něco dalšího. Tak to už jsem protestoval, že jako narozeniny jsou na nic, když mi vždycky ty hračky seberou.

Ale pak mi dala máma dort, takový speciálně pro mě, to mi chutnalo a šli jsme na procházku. 

Vozila mě sestřenka, dali mě na klouzačku, na houpačku, lezl jsem si po písku a tunelem, bylo to moc fajn. Cestou domů už jsem toho měl plný brejle… doma jsem sice měl od mámy

nachystanou večeři, ale byly to nějaké moc fancy jednohubky s rajčetem a bazalkou, které se strašně blbě kousaly a já už na to neměl. Když mě dali do postýlky, byl jsem úplně na odpis.

Nevím, nevím, jestli je to takový odvaz mit narozeniny, ale naši vypadali, že se jim to hrozně líbí, tak kvůli nim to asi přežiju i za rok, no… Když jsem se před rokem narodil taky jsem to tady vzal na milost kvůli nim a taky to tady nakonec není tak zlé.

Tak třeba příští narozeniny si užiju i já.

Dopis Toníčkovi k prvním narozeninám

Milý Toníčku,DSCF8887

před rokem touto dobou ses mi narodil. Nebylo to jednoduché. Moc jsem se toho všeho bála. Jak to zvládneme, jak se mi změní život, čeho všeho se vzdávám, jak se ze mě stane někdo úplně jiný, jak budu špatná máma a ty mě nebudeš mít rád, protože mě nikdy děti nijak zvlášť nebavily. Nemohla jsem tehdy vědět, co vím teď. Netušila jsem, jak šťastní spolu budeme, jak si budeme život užívat. Nemohla jsem předvídat, že se každý večer budu těšit na další den s tebou. Ani by mě nenapadlo, že pro tvůj úsměv se třeba rozkrájím, a aby ses řehtal smíchy, klidně si vyhodím koleno. Jak těžko ponesu, že už se nechceš tolik chovat a že spolu už nemůžeme spinkat v posteli. Jak se na tebe budu těšit, když si pro tebe k babi pojedu nebo dokonce tehdy, když budeš po obědě nezvykle dlouho spinkat. Nikdy mě nenapadlo, že mě bude tak bavit být máma. Ano, ten rok nebyl jen o načechraných obláčkách, taky pršelo a bouřilo, a to hodně. Ale nejvíc trápení mi způsobila moje vlastní hlava a strachy, rady a názory, které mi do ní vložil někdo jiný. Moc jsem se trápila, že určitě nejsem dobrá máma, když to necítím tak, jak se o tom píše v časopisech. Jak jsem nevěděla, zda tě mám nechat brečet, abych tě nerozmazlila, nebo tě hýčkat při prvním zaplakání, jinak budeš mít trauma. Jak jsem si připadala jako špatná máma už od první minuty, že ses nenarodil přirozeně a mlíčko jsi musel pít hlavně z lahvičky. Jestli mě máš vůbec rád – vždyť nebrečíš, když odejdu z místnosti – píšou přeci v knížce, že bys měl brečet. Proč se ještě nesměješ, nepřetáčíš, nelezeš, nesedíš, nechodíš… když v knížce píšou, že bys už měl. Dnes vím, že všechno to trápení bylo jen proto, že jsem poslouchala cizí lidi namísto tebe. Ale ani toho trápení nelituji. Protože ani ten proplakaný večer, kdy jsme s tvým tátou seděli u filmu, který přes tvůj řev nešlo slyšet, a několik hodin si tě předávali z náruče do náruče, abys přestal plakat a konečně usnul, ani takový večer bych nevyměnila za flámy a výlety bez tebe. Dnes vím, že to byl nejkrásnější rok v mém životě. Touto dobou před dvanácti měsíci jsem to ještě nevěděla. Dostala jsem jen na chvíli krásné miminko (ano, musela jsem se na tebe stále koukat, jak jsi krásný, i když mě miminka nikdy do té doby nezajímala), pak mi tě odnesli a zanechali mě přemítání o tom, jak dalece budeš mít trauma z toho, že nejsi se mnou. A strachu, jak to zvládneme, jestli to budu umět, jestli mě budeš mít rád a jak moc se mi změní život. Dnes vím, že se změnilo všechno a nic. Asi bych nedokázala přesně vyjmenovat, co všechno se změnilo. Bez tebe by ale už u nás doma byla nuda a prázdno. Kdybych mohla svému o rok mladšímu já vzkázat, že jí čeká štěstí, o kterém ani nevěděla, že se dá na světě najít, stejně bych to neudělala. Ono to nejkrásnější na tom je právě to dobrodružství – to objevování a překvapivá zjištění. A takových objevů nás spolu jistě ještě hodně čeká.

Tvoje máma

Já – hospodský povaleč

Není pravda, že by mě maminka do restauračního zařízení vzala prvně. Náhodou už jsem s ní byl jednou na terásce a na dovolené jsem podobná místa navštívil mnohokrát.

S dědama a babičkama jsem sem taky už několikrát zabrousil na procházce. Ale ještě nikdy mě maminka nevzala na pár hodin někam do společnosti, od té doby, kdy lezu. Chtěla si popovídat s tetou, a už předem ji teda upozorňovala, že těžko říct, jak dlouho tam vydržím. Tak to mě teda podcenila! Zase jsem udělal reklamu na miminko… jak jinak…

Předem musím kvitovat maminčiny výběr občerstvovací stanice. Bylo krásně, tak jsme si sedli na zahrádku, kde očividně mají na malé návštěvníky spadeno. Jeden kolega se hrabal v pískovišti (tam mě maminka ještě nepustila), bylo tam spoustu plácků, traviček, kamíků, skluzavka, houpačka a tak. Maminka vzala naivně deku, že si jako na ní budu hrát. Jenže

ouha, já poprvé uviděl kamínky. Teda, podruhé. Když jsem vzal na Pálavě svůj první amínek do ruky, hned mířil do pusy. To jsem byla ale ještě miminko, utekly dva týdny, takže teď už jsem velký kluk.

A kamínky mě moc bavily. Hrabal jsem se v nich. Pustil jsem na zem jeden a hned potom

druhý. Pak jsem zjistil, že můžu nechat spadnout hned několik z nich najednou. Postavil jsem se a rovnal si je do řady na židli. Jeden v řadě se mi nelíbil, ale to nevadí, hodil jsem ho na zem a koukal se, jak padá. Na zemi bylo z čeho vybírat. Maminka jen byla nějak nervózní a stačilo dát ručičku k tváři a už na mě ječela: ,,Nežer to!“ Tak snad nejsem guma, ne? Proč bych jedl kameni… když už, tak jenom ochutnám…

Pak jsem dostal sváču a teta si se mnou hrála hru na házení věcí z kočáru a následné podávání. To mě bavilo. Teta se u toho smála, maminka se u té hry už většinou moc nesměje, tak to bylo fajn, zase si to s někým zahrát.

Potom máma vylovila autíčko, tak jsem šel jezdit. Zaprvé, nový povrch, nová zkušenost. Byl tu beton, popraskaný beton, hlína, kamínky, tráva… jako měl jsem co dělat, abych s tím autíčkem projel celou terásku. Lidi se mi smáli a mávali na mě, ale tak to já měl práci, nemohl jsem fanouškům odpovídat. Potom se maminka rozhodla, že je čas, abych se poprvé svezl na skluzavce. Když mě posadila nahoru, kopal jsem nožičkama a hýkal smíchy. Tak mě spustila dolů. Byla to sranda, ale nějak se mi nepodařilo přesvědčit ručičky, aby se přestaly držet. Na tom budu muset zapracovat.

Taky jsem se svezl na houpacím delfínovi (ano, nepletete se, tahle hospoda je super – žádní koníci, tady mají houpacího delfína). Ale to jsem moc nechápal, nečekaně jsem vystoupil a trochu se bouchl… už nechci na houpacího delfína.

To mě docela zmohlo. Už bylo hodně hodin. Ještě jsem nasbíral pár kamínků do bubínku a už jsem se sápal po mámě, že jako nevím, co se sebou. Máma mě dala do kočárku, ať si čtu knížku, dělaly na mě s tetou opičky a nakonec jsme šli domů. Cestou domů jsem chytil druhou mízu a péroval na kolínkách a povzbuzoval tety k rychlejší chůzi. Ve vaně mě máma z nějakého důvodu drhla mýdlem… a autíčko a další hračky, že umyje saponátem. Tak já nevím, mě ta hlína chutnala, tak na ní nemůže být nic špatného.

Ještě v postýlce jsem pejskovi tvrdil, že rozhodně se ještě spát nejde, že z postýlky ještě párkrát poletí, ale než se za mámou zavřely dveře, očička mě zradila… nevím, proč se

o lidech, co chodí do hospody, říká, že jsou povaleči. Podle mě je v hospodě docela dřina!