Moje první cvičení

CVICENI-PRO-DETIV okolí je mnoho kurzů plavání pro kojence. Já bych asi nebyl proti, ale maminka řekla, že jediná voda, kterou snese, je ta, která teče po lodí. A že jí nikdo do bazénu nedostane ani pohrabáčem. Tak nic. Ale pak si jednou maminka řekla, že bych nemusel být zase takový asociál jako ona a měl bych přijít do kontaktu s vrstevníky. Jednoho dne na procházce jsme narazili na leták o cvičení s miminky, tak jsme si opsali adresu a objednali se.

Teď přišel ten den! První problém byl, že jsem tam byl suverénně nejmladší. Když paní instruktorka vysypala na zem košíček s hudebními nástroji, všechny ty lezoucí děti tam dávno byly, než jsem stačil já udělat jeden „příplaz.“ To lezení vypadá jako fakt dobrá věc. Maminka byla dokonce vyděšená, jak je takové lezoucí dítě rychlé, budu muset zamakat. Většinu času jsem tedy nakonec jen tak koukal (táta by řekl: „jako guma“), bylo to na mě takové moc rychlé. Než jsem pochopil, co se má s tím chrastítkem dělat, už mi ho brali a cpali mi do ruky žabičku. Tu jsem tedy strčil do pusy bez rozmýšlení (abych o něco nepřišel). Protože když jeden neví, strčit to do pusy, je nejjistější volba. Dělali se tam takové tanečky a maminka se se mnou točila do kola. Zpívalo se, ale maminka neuměla ty texty, tak z toho taky nebylo nic. Příště to snad bude lepší.

Hlavní důvod, proč mě tam ale maminka přihlásila, byla ta sociální interakce. Já ale jevil mnohem větší zájem o hračky, příp. o ty maminky, než o jejich děti. Hned na začátek lekce se se mnou chtěla kamarádit jedna slečna. Rovnou na začátek bych chtěl připomenout, že jsem docela staromódní a ženu, která mě uhání, nepreferuji. Ale slečna se na mě hned od začátku vrhla – byla sice menší než já, ale už docela ovládala to skvělé rychlolezení – a začala mi ohmatávat obličej. Radši jsem dělal, že ji nevidím. Po čase tato technika slavila úspěch, ztratila o mě zájem a vrhla se na jiného nově příchozího chlapce. Tak nevím, zda jsem udělal dobře. Myslel jsem, že budu prostě děsně nad věcí a to bude ženy přitahovat, ale v tomhle věku to asi ještě nefunguje. Něco mi říká, že v mé věkově kategorii je lepší třeba rozbít lopatičku nebo rozdupat bábovičku… ale to ještě neumím.

Nicméně příležitost se mi naskytla, když jsme si hráli na jakési plachtě s plyšovými hady. Holčička vedle mě si pro hada rychle dolezla. Viděl jsem to jako ideální příležitost, jak spojit příjemné (flirt s opačným pohlavím) a užitečné (přece tak daleko nepolezu sám). A tak jsem jí toho hada prostě sebral. Nedostavila se mnou očekávaná reakce, tedy pláč a pokus mě zmlátit. Holčička si prostě dolezla pro dalšího hada. Očividně jsem nezapůsobil. Budu to muset ještě trénovat. Stejně jako to lezení. Představa, že dolezu na druhý konec bytu dřív, než se maminka stačí otočit od plotny zpět ke mně, je totiž velmi lákavá – kolik neplechy se tak stihne dřív, než vás někdo zastaví. Už se na to těším!

Hrát si za tmy, to já rád

Poslední dobou jsem objevil novou kratochvíli, kterou rodičům zpříjemňuji život. Nejlepší čas na hraní si je někdy okolo 4:00. Nezdá se vám to? Tak to nevíte, o co přicházíte. Já si to vždycky nejvíc užívám.

To já se vždycky probudím. Ne, nemám hlad a nebolí mě ani bříško ani zoubky.  Většinou se prostě přetočím omylem na bříško, začnu ze spaní pérovat na kolínkách, čímž rozhýbu postýlku a vzbudím se. Všechno je strašně potichu. Máma s tátou spí, kocour spí mámě u hlavy, je tma. A já jsem vzhůru. Copak budu asi dělat? V první řadě si pořádně zapéruju na kolínkách. Jak tak péruju, postýlka jezdí sem a tam, naráží do skříně a já se hrozně směju. To už je většinou někdo z rodičů vzhůru a začínají nadávat. Takhle v noci mi nikdo mojí skvělou náladu ale nezkazí. Pérování mě pak většinou přestane bavit, tak si jen tak bříškuju.

Našel jsem dudlík. Zkoumám ho. Vím, že to je ta věc, co se dává do pusy a je z toho pak ten super pocit pohody a bezpečí. Ale jak se tam dává? Přemýšlím nahlas. A zjišťuju, že už umím říct zase další novou slabiku.

„Gege,“ zkusím to nesměle. Je to nová slabika. Moc se mi líbí. Budu jí opakovat pořád dokola.

„Gegegegege.“

Mé pokroky na lingvistickém poli probudily maminku.

„Toníku, to si děláš srandu,“ říká. Jelikož nerozumím tomu, co říká, tak se směju a výskám, skočím na kolínka a péruju, co to dá, aby se hezky rozkymácela postýlka. Umím novou slabiku, mám dudlík, máma je vzhůru, co víc si přát. Mám radost.

Táta se vzbudil: „Tondo, teď se spí.“

Naši neprojevují stejnou radost jako já. Nechápu to, ale radši se budu věnovat tomu dudlíku. Bum! Propadl šprušlema a už je na zemi. Chvíli za ním koukám jako husa do flašky. Pak mi dojde, že to je docela fajn házet věci na zem. Najdu druhý dudlík a bum s ním na zem. Směju se až výskám. Hm, ale už nemám žádný dudlík. Ale je tady ten mobil, co mi z něj pouští zvuky deště. Ten já vlastně strašně chci. Našel jsem ho! Plácnu do něj a on svítí. Hurá! Ale ještě větší sranda by byla, kdybych ho hodil na zem. Bum! Směju se… ale už nemám co házet na zem. To je pruda…

Lezu na druhou stranu postýlky. Tam se na mě směje zpívací pejsek. Směju se na něj taky. Výskám a péruju postýlkou. Pejsek je kámoš. Ten má pochopení, ne jako rodičové.

Doplazím se k pejskovi. Zmáčknu mu bříško a on začne zpívat, to mám rád. Zpívám s ním. Máma už to nevydržela, popadla mě a dala vedle sebe do postýlky. Chvíli jsem si myslel, že si jdeme hrát, tak jsem jí něco povídal a tahal ji za nos. Ale ona spí. Teda dělá, že spí. A já spát nechci! Melu se a snažím se nějak vysmeknout, ale máma si mě přitulila a já nemám moc manévrovacího prostoru. To není fér, budu ji mlátit.

„Au!“ zafungovalo to, dal jsem jí loktem do žeber.

Hm, ale už spí dál. Nebo spíš předstírá, že spí. A mě dochází, že už jsem vzhůru dvě hodiny, a to je i na mě moc. Asi půjdu spát. Stejně se sluníčkem vstanu a budu si znova hrát, to je za chvíli. Tak dobrou noc…

Hrát si za tmy, to já rád

Poslední dobou jsem objevil novou kratochvíli, kterou rodičům zpříjemňuji život. Nejlepší čas na hraní si je někdy okolo 4:00. Nezdá se vám to? Tak to nevíte, o co přicházíte. Já si to vždycky nejvíc užívám.what-doesnt-work.jpg

To já se vždycky probudím. Ne, nemám hlad a nebolí mě ani bříško ani zoubky.  Většinou se prostě přetočím omylem na bříško, začnu ze spaní pérovat na kolínkách, čímž rozhýbu postýlku a vzbudím se. Všechno je strašně potichu. Máma s tátou spí, kocour spí mámě u hlavy, je tma. A já jsem vzhůru. Copak budu asi dělat? V první řadě si pořádně zapéruju na kolínkách. Jak tak péruju, postýlka jezdí sem a tam, naráží do skříně a já se hrozně směju. To už je většinou někdo z rodičů vzhůru a začínají nadávat. Takhle v noci mi nikdo mojí skvělou náladu ale nezkazí. Pérování mě pak většinou přestane bavit, tak si jen tak bříškuju.

Našel jsem dudlík. Zkoumám ho. Vím, že to je ta věc, co se dává do pusy a je z toho pak ten super pocit pohody a bezpečí. Ale jak se tam dává? Přemýšlím nahlas. A zjišťuju, že už umím říct zase další novou slabiku.

„Gege,“ zkusím to nesměle. Je to nová slabika. Moc se mi líbí. Budu jí opakovat pořád dokola.

„Gegegegege.“

Mé pokroky na lingvistickém poli probudily maminku.

„Toníku, to si děláš srandu,“ říká. Jelikož nerozumím tomu, co říká, tak se směju a výskám, skočím na kolínka a péruju, co to dá, aby se hezky rozkymácela postýlka. Umím novou slabiku, mám dudlík, máma je vzhůru, co víc si přát. Mám radost.

Táta se vzbudil: „Tondo, teď se spí.“

Naši neprojevují stejnou radost jako já. Nechápu to, ale radši se budu věnovat tomu dudlíku. Bum! Propadl šprušlema a už je na zemi. Chvíli za ním koukám jako husa do flašky. Pak mi dojde, že to je docela fajn házet věci na zem. Najdu druhý dudlík a bum s ním na zem. Směju se až výskám. Hm, ale už nemám žádný dudlík. Ale je tady ten mobil, co mi z něj pouští zvuky deště. Ten já vlastně strašně chci. Našel jsem ho! Plácnu do něj a on svítí. Hurá! Ale ještě větší sranda by byla, kdybych ho hodil na zem. Bum! Směju se… ale už nemám co házet na zem. To je pruda…

Lezu na druhou stranu postýlky. Tam se na mě směje zpívací pejsek. Směju se na něj taky. Výskám a péruju postýlkou. Pejsek je kámoš. Ten má pochopení, ne jako rodičové.

Doplazím se k pejskovi. Zmáčknu mu bříško a on začne zpívat, to mám rád. Zpívám s ním. Máma už to nevydržela, popadla mě a dala vedle sebe do postýlky. Chvíli jsem si myslel, že si jdeme hrát, tak jsem jí něco povídal a tahal ji za nos. Ale ona spí. Teda dělá, že spí. A já spát nechci! Melu se a snažím se nějak vysmeknout, ale máma si mě přitulila a já nemám moc manévrovacího prostoru. To není fér, budu ji mlátit.

„Au!“ zafungovalo to, dal jsem jí loktem do žeber.

Hm, ale už spí dál. Nebo spíš předstírá, že spí. A mě dochází, že už jsem vzhůru dvě hodiny, a to je i na mě moc. Asi půjdu spát. Stejně se sluníčkem vstanu a budu si znova hrát, to je za chvíli. Tak dobrou noc…