Lekce plížení

Jistě znáte záběry z filmů, kde se někdo plíží. Baghíra učí Mauglího lovit, Harry Potter se svoji slavnou dvojkou se plíží kolem spícího trojhlavého psa a tak podobně. Už jste se někdy plížili kolem spícího Kerbera? Že ne? A chtěli byste to taky prožít? To víte. Ten adrenalin: tři obří hlavy oddychují; vy potichu našlapujete; odhadujete, které prkno v podlaze asi bude éně vrzat; bojíte se nadechnout… Je to vzrůšo. Jistě mi namítnete, že Kerberos je postava z řecké mytologie a tento zážitek je pro vás v reálném světě mimo dosah. Nevadí. Pořiďte si dítě a zažijete dosud nepoznané.

Málokterý rodič si to totiž uvědomuje, ale po několika měsících života s miminkem můžeme vesele dávat zálesákům a lovcům lekce plížení. Protože každý mi jistě potvrdí, že by se radši nechal sežrat Kerberem, než vzbudil právě usnuvší miminko. To je totiž tak. Uložím dítě.

Zapojím všechny usínací vychytávky – plyšový pejsek hraje ukolébavku, miminko spí na mém starém povlaku do polštáře a žmoulá mé zpocené tričko, má svázané ručičky, cumlá dudlík, je vyvětráno… já u něj sedím, zpívám spolu s pejskem, hladím mládě mezi očima po nose, abych mu nenápadně zavírala očička a zoufale se snažím nemyslet na to, kolik mě čeká práce, protože jakýkoliv náznak nervozity je třeba zahnat, jinak se přenese na dítě a je malér.

Občas dokonce nahlas opakuji: ,,Máma není nervózní. Nevadí, když neusneš. Nic se nestane…“ a po půl hodině tomu občas i začnu věřit. A pak přijde ta chvíle. Očička se zavřou a už se znova neotevřou. Ještě chvíli pokračuji v hlazení nosíku, než se odvážím na chvíli přestat. Uvolním druhou ruku, kterou svírá dětská pěstička a dál se nehýbu. Čekám alespoň minutu bez hnutí, zda se nestane něco neočekávaného. Odvážím se ruce vzdálit, ale zbytek těla se ani nehne. A je to! Spí.

No, ale teď se odsud potřebuji nějak dostat. A to si najednou uvědomím, že: mi zoufale vržou všechny klouby. Několikrát už dítě probudilo i vrznutí mého kotníku. Občas takhle odcházím se strnulýma nohama jako kachna, abych kotníky ohnula až za zavřenými dveřmi. Ten pohled musí být moc fajn.

  • chce se mi zakašlat nebo kýchnout. Pokud se vám to také stane, radši se udusíte, věřte mi. 
  • vrže nám podlaha. Zcela nová podlaha vrže. A ta nejvíc rozvrzaná lamela je položena přesně před dveřmi do ložnice.
  • … klika vrže. Strašně vrže. Nikdy jsem nezavírala dveře tak opatrně a pomalu. Přesto to vrzne.

Ale to už jsou dveře zavřeny, musím jen doufat. Nic na světě mě nepřiměje je otevřít a podívat se. Riskovat znova vrznutí kliky? Ani náhodou. 

  • … hrozně nahlas mi šustí oblečení. Svlékat se kvůli tomu nebudu. Ale když jsem jednou

odjížděla na lyže a na nohách měla šustící zateplené kalhoty, radši jsem si je sundala, i když

jsem měla jen projít kolem pokoje se spícím dítětem.

  • dupu jako slon. A k tomu mám pantofle, které vydávají takový šoupavý zvuk. I kdybych v té koupelně u otevřeného okna měla umrznout, tak si je na uspávání sundám a budu bosá. Bosé nohy zase vydávají zvuk, když se lepí k podlaze, ale nášlap se lépe tlumí a koriguje.
  • …přijde situace jako ve filmu: vrazím rukou do stěny, do dveří, nakopnu si palec o postýlku, zachytnu se oblečením o kliku. Bolest je nutno zadusit, úpět můžu za dveřmi, teď jde o spánek dítěte.

Plížím se až do obýváku, hlasitě vydechnu protáhnu strnulé údy a jdu si uvařit kafe. Taky se

ne, že do deseti minut se ozve dětský pláč a celý proces se opakuje (většinou už neúspěšně, když Toník vzbudí, je vzbuzený a basta…). Tak už mi věříte? Kdo potřebuje trojhlavého mytického a… na trochu toho adrenalinu dítě bohatě postačí!

Drobné (lehce škodolibé) radosti matky na mateřské

Mateřská je plná drobných radostí. Ty velké byly pro mě tři: (1) sláva, už nejsem těhotná; (2) přežila jsem porod a (3) Toník je zdravé miminko. Vše ostatní jsou drobnosti, ale jak si je člověk užívá… Každý, kdo má děti mi potvrdí, že když dítě usne, radost a úleva, která nastane se tak akorát vyrovná pocitu štěstí horolezce, který právě vylezl na Mount Everest. Nezní to tak velkolepé, ale člověk si to musí umět užít. (Na druhou stranu, zkuste říct tomu horolezci, že na ten Everest poleze zítra znova a pak znova… jeho to omrzí, ale vy se budete cítit stále stejně vítězně). Sepsala jsem takový seznam malých radostí (většina z nich zavání nepěknou škodolibosti, ale což, člověk trpící (ne) spánkovým rytmem matky na mateřské má na tu trochu škodolibosti nárok), které mi první měsíce s Toníkem zpříjemňují. Třeba se v nich poznáte.

1. Spánek

První skupinka radostí je spojena s dětským spánkem. Ono vůbec většina starosti čerstvých rodičů se tak nějak týká spaní miminka… blahořeju si, jak jsem dobrá. 

  • Ať už usínání probíhalo, jakkoliv bouřlivě nebo klidně, tak si vychutnám ten moment, když se z dětského pokoje, koupelny, od kočáru apod. vrátím do kuchyně/obýváku a je ticho, nikdo se nedožaduje pozornosti. Cítím se svobodně a to i v případě, že na mě v kuchyni čeká hora nádobí, v pračce prádlo a v bytě polom…
  • V noci se ta krásná chvíle, kdy dítě usnulo a já mohu také zalehnout a pokračovat ve svém nočním programu, pojí s pípnutím monitoru dechu, který zapínám zásadně až ve chvíli, kdy určitě nehrozí nutnost brzy dítě z postýlky vytahovat.
  • Yes!“ moment. Když zvládnu uspat hodně rozrušené a řvoucí dítě, aniž bych ztratila nervy. Pak za ním zavřu dveře a za dveřmi začnu ve vší tichosti skákat radostí a
  • Znáte to. Mezi momentem ,,Mami, já ještě nechci spát!“ a ,,Už jsem přetažený, nemůžu usnout!“ je velmi tenká hranice. Ta chvíle mezi těmito extrémy trvá sotva pár minut a každá minuta jedním nebo druhým směrem se rovná minutě dětského pláče. Nebo to možná neznáte, možná je moje dítě jen takový tyran. Každopádně je třeba ten správný čas neprošvihnout, tedynedat spát dítě dřív ani později. Když už vyčkávám delší dobu, tak první zívnutí provází napětí. Pokud se kromě zívání dostaví i šmudlání obličeje, neomylný to znak únavy, zachvěju se radostí, protože vím, že chvíle s kávou a klidem se blíží.

2. Jídlo

  • Kojící matky tuto chvíli asi moc neznají. Toník je vztekloun, co se týká jídla. Jakmile se dostaví pocit prázdného žaludku, můžete živě sledovat, jak si to začíná pomalu uvědomovat. A když mu dojde, že už má hlad, tak spustí neuvěřitelný řev. Pokud nemám flašku připravenou předem (což většinou nemám), tak než se uvaří voda a Sunar se připraví, bytem se rozléhá pláč. Ta chvíle ticha, když dostane Toník flašku do pusy, ta je pak strašně krásná.
  • Ale taky se stává, že musím dítěti flašku sebrat. Zapomněla jsem do ni dát vitamíny, je to moc teplé/studené, dala jsem špatnou savičku a blbě to teče… V takové chvíli musím láhev Toníkovi sebrat. On sevře pěstičky, zvedne ruce, dlouho se nadechuje a pak spustí ten nejsilnější řev, jakého je schopen, aby mi vysvětlil, že to jsem si teda dovolila moc. Ano, přijdu do pekla, ale já se mu vždycky v tuhle chvíli musím smát… docela mě to baví.

3. Domácí práce

  • Večer, kdy dítě spí, dojíme večeři, já uklidím nádobí a kuchyň a zapnu myčku. Ten zvuk myčky je takový líbivý zvukový doprovod, který mi říká: ,,Pro dnešek máš hotovo, sedni si, dej si čaj a nohy nahoru.“ Jo, to mě baví, miluji zvuk myčky. 
  • Znáte tu extázi, když je v bytě vše uklizeno? Ne? Pak asi uklízíte moc často. Když uklízíte málo, rozdíl je víc vidět. Je vidět dokonce natolik, že i manžel po příchodu z práce kvituje: ,,Teda, tady je ale hezky uklizeno.“ Takže pokud nemáte z uklizeného bytu radost, dejte na mou radu, nechte nepořádek chvilku narůstat.
  • Když byl Toník malý, kvůli dezinfekci jsem jeho oblečky žehlila. Teď už to není třeba (a z lékařských úst mám potvrzeno, že to stejně ani předtím moc cenu nemělo). Ráda bych žehlila, je to má nejoblíbenější domácí práce. Oblečení je pak měkčí a pleny vypadají esteticky. Leč, když si chci přečíst knížku nebo zacvičit u tyče, musím něco vynechat. Člověk nemůže mít všechno, že… Vždy si optimisticky napíšu na seznam povinností i žehlení. Potom probírám koš na prádlo a se slovy: ,,To se nemusí žehli, tohle se taky nemusí žehlit…“ postupně ukládám po patřičném ručním uhlazení jeden obleček za druhým do skříně. Mít,,vyžehleno“ za pár minut, to je taky docela potěšení.

4. Procházka

  •  Na procházce má člověk svobodu. Řvoucí dítě vás nemusí moc trápit, protože je zima a vy ho přeci nemůžete z kočáru vyndávat. Ze zkušenosti navíc víte, že čím déle a rychleji pojedete, tím spíš přestane plakat. Když pak najdete pruh vydlážděný kočičími hlavami, můžete s potěšením sledovat, jak pláč ustává a miminku padají očka.
  • Venku je krásně. Studenti se učí, pracující lidé trčí v kanclu. A vy jdete na procházku. Nikdo vám nemůže vyčítat, že ostatní pracují a vy si jdete jen tak ven. Protože to přeci děláte pro to miminko a pro miminko jen to nejlepší… No není to krása? 
  • Už žádné: ,,Nakupování na internetu je problém, protože s těmi dopravci se nejde domluvit. Žádné hádky typu: ,,Nemůžete mi to přivézt v deset ráno. Ne, ani v úterý v deset ráno. Ne, ani ve středu, ve středu jsem taky v práci, představte si to! Ne, nemůžete mi to přivézt do práce, u nás to nejde!“ Prostě jen objednáte a víte, že pokud se netrefí do té jedné hodiny, kdy jste na procházce, tak si s dopravci vždy nějak čas můžete domluvit. Jste přeci doma. Horší už je to s vysvětlováním dopravcům, aby nezvonili…
  • Už žádné otázky typu: ,,Mám si ten balík nechat poslat do Zásilkovny? Budu mít cestu kolem? Unesu to?“ protože cestu kolem si prostě uděláte, stačí změnit trasu procházky a nic nemusíte nosit. Košík v kočáru unese poměrně dost. A už jsem viděla i maminku, která vezla na kočáru balík svými rozměry připomínající sjezdové lyže…

Nevím, zda mám pracující tímto provokovat, ale nakonec pracující bezdětní lidé se vyspí v noci celou noc (pokud nemají náruživé sousedy), tak proč ne.

  • Už žádné: ,,Hm, časový posun, celá Olympiáda bude odpoleride, to zase nic neuvidím.“ Všechny sportovní přenosy (ok, i jiné pořady, ale to mě zase tak nezajímá) vidíte v přímém přenosu, zatímco ostatní čekají na záznam a snaží se nedozvědět se před tím výsledek z médii. I svým žáčkům, kteří v době MS marně žebrali, aby se místo na angličtinu mohli koukat na hokej, se teď můžu smát. A když má v něčem člověk lepší život než dítě školního věku, tak to už je vážně co říct.
  • Člověku se lépe dodržuje dietní a zdravá strava. Můžete si připravit oběd, jaký chcete. Nemusíte řešit, co mají v kantýně nebo co se dobře jí v tramvaji cestou ke klientovi. A když si ty sladkosti nekoupíte, tak vás ani nebudou pokoušet. Nemůžete se sebrat a jít si koupit čokoládu, protože musíte hlídat dítě. Kila jdou pak dolů sama.
  • Jsou časy, kdy mi Toník dopřeje tak půl hodiny klidu za celý den. Ne, že by to pro mě byla novinka. Ani před mateřskou jsem neměla moc volna. Ale tu půl hodinku, kdy jsem mohla konečně otevřít knížku, jsem většinou trávila v MHD cestou z práce na přednášku. Teď tu půl hodinu můžu strávit v křesle s čajem z mého oblíbeného hrnku. A to je úplně něco jiného.
  • Je to pech, že člověk nikam moc nemůže. Vážně? Víte, kolik času týdně jsem dřív strávila chozením po obchodech sháněním nepotřebného, přesuny z práce do školy nebo účasti na společenských akcích a školeních, kde jsem se ve finále jen nudila? Najednou se můžu zúčastnit jen věcí, které za to vážně stojí, protože si musím domluvit, aby se někdo postaral o dítě. Nebo ho vzít s sebou a podstoupit to martýrium cesty kočárem městkou hromadnou dopravou a riskovat, že se nestihnu dostat domů včas, aby zase spal, že tím mláděti rozhodím režim a prořve mi noc. Člověk si mnohem víc rozmyslí, co mu za to stojí a co ne. A má geniální výmluvu, když se rozhodne, že se radši bude válet doma na gauči.

6. A když někam vyrazím…

Když konečně někam vyrazíte, vše dostává nový rozměr. Máte radost z věcí, které jiným přijdou samozřejmé.

  • Můžu kamkoliv. Nemusím hledat bezbarierové výstupy a cesty bez schodů a hrbolů. Můžudokonce chodit po schodech….
  • Mám prázdné ruce, konečně mám prázdné ruce. Když přežijete první tři panické záchvaty na téma: ,,Já někde nechala dítě!“ tak vám to dodá značnou dávku euforie.
  • A takový hezky sluníčkový a nadýchaně obláčkový závěr. Těsím se domů. Ať je společenská akce sebezábavnější, dovolená sebehezčí nebo přednáška sebezajímavější, těším se domů. 
  • Dovedu si to užít, ne že ne. Ale nemrzí mě, když musím zábavu ukončit a vrátit se k manželovi a Toníčkovi. Protože s nimi doma jsem prostě spokojená a šťastná. Není to nakonec to vrcholné štěstí, moct si užít ples a pak být ráda, že jsem doma a můžu nakrmit spícího miláčka?

Jak se píše dizertace na mateřské

Jednim slovem: ,,blbě.“ Můj přerod ze zoufalé šestinedělky v pilnou studentku se odehrává asi takto:

Začátek

Zhruba měsíc po porodu mi začalo připadat, že po intelektuální stránce jaksi zakrňuji. Vyloženě se mi nechtělo pouštět se do studia. Já bych se totiž vlivem hormonů byla schopná zhroutit z toho, že jsem nedodržela týdenní plán. Tak jsem se rozhodla zlepšit v německém jazyce. Vytáhla jsem učebnici němčiny a občas se něco naučila. Ale nebylo to jednoduché. 

Znáte to: Dítě usne, bytem se rozlehne krásné ticho, které můžete zaplnit např. televizí – ta bude pro změnu i slyšet. (Matkám, které tuto slastnou chvili ještě nepoznaly se omlouvám-i já jsem jakés-takés ticho během prvního měsice zažívala víceméně jen tehdy, když jsem za řvoucim Tonikem zavřela dveře, abych se mohla na podlaze v kuchyni v klidu zhroutit. Ale ono to přijde, věřte mi…) V tuto chvíli si můžete dát nohy nahoru, uvařit si kávu… a já chtěla otevřít učebnici němčiny. Nikdy mě to nestálo tolik přemlouvání jako teď.

Obnovování znalostí

Pak jsem asi po třech měsících Toníčkova života mimo dělohu koukala na fotbal, kde  pobihali jacísi fotbalisté ze Štrasburku. A já se přistihla, že přemýšlím: ,,Safra, jaký náboženský reformátor, že to působil ve Štrasburku. Ty bláho, já to nevim. No, to je průšvih.“

Mateřské hormony mi vysály vědomosti z hlavy, takže jsem běžela na půdu pro státnicové otázky a chystala se zopakovat všechna k mému historickému období relevantní témata. Vždy před zkouškami jsem svůj studijní plán považovala za drakonický. (S čímž asi nesouhlasili všichni mi studijní kolegové, kteří jako normální lidé začínali průměrně o měsíc později…) Ale teď bylo to učení úplně jiná liga.

A tak se stalo, že jsem např. na celé stavovské povstání měla tu hodinu a půl, kdy Tonik spal. Zde se ale vyplatil můj styl učení. Vždy jsem si totiž rychle natloukla dané téma do hlavy a potom jsem ho nahlas vysvětlovala imaginárním lidem v místnosti. Ti mi pak kladli také imaginámi otázky, aby tak suplovali zvídavého zkoušejícího. (Ano, jsem trochu pošuk, ale dotáhla jsem to timto stylem až na doktorát, že…)

Výhoda mateřské dovolené jé, že zvídaví tazatel už nemusí být imaginární. Od toho mám přeci ditě. Vyprávěla jsem mu vždy dané téma, on fascinovaně koukal (jako vždy, když mu něco s dostatečně přehnanou artikulací a mimikou vyprávím) a kladl doplňující otázky. Celá  konverzace vypadala potom zhruba takto:

„No a pak prohlásili Ferdinanda II. za sesazeného a vymýšleli, koho zvolí místo něj.”

“Agú?”

„Ano, já si taky nemyslím, že to od nich bylo tak úplně moudré.“

„Ejbl?“

„No, v první řadě ho asi roku 1617 neměli vůbec zvolit, že jo. Vždyť všichni v Evropě věděli, jak zatočil s nekatolikama ve Štýrsku.“

„Abd?“

„Na tom se právě státoprávní historikové tak úplně neshodují. Jestli měli právo na samostatnou volbu panovnika. Určitě ale mohli hlasovat o královské předloze a mohli ji odmítnout.“

“Agugu?“

“No, to je velký rozdil! Představ si, že přinesu mrkvičku. V prvním případě mi řekneš, že mám tu mrkvičku zase odnést, že ty máš právo svobodné volby jídla a že si zvoliš něco jiného. Třeba Sunar. V druhém případě mi prostě jen řekneš, že mrkvičku nechceš a já musím přinést něco jiného a ty mi to buď schválíš nebo ne. V obou případech je Ferdinand mrkvička.“

,,Ebůůůů.“

“Jsem ráda, že tomu rozumiš, Toníku.“

Když jsem začala rozvíjet metaforu dále a přirovnávat různé Evropské pomazané hlavy k jiným druhům zeleniny, začal se Tonik nudit, nadávat a výklad o stavovském povstání bylo třeba přerušit a přesunout se pod hrazdičku. Pak už jsem si povídala spíš tak nějak pro sebe a v přestávkách rychle chválila jeho pokroky na poli psychomotorického vývoje. Snad nebude mit Toník šrámy na duši.

Začínáme výzkum – jde se na to! 

Až někdy minulý týden jsem již měla zopakováno a mohla jsem se pustit přímo do

výzkumu. Udělala jsem si pořádek v nafocených archivních materiálech v počítači, pečlivě je roztřídila do složek dle kartonů a do diáře si na úterý, středu a čtvrtek vepsala krasopisně: ,,BÁDAT!“

Úterní plán dopadl asi tak, že Toník prořval celý den, jelikož mu začaly růst zuby. Když jsem ho v devět večer konečně utišila, fakt mě ani nenapadlo civět do starých textů. Středa už dopadla trochu lépe. Ale odpoledne stejně ditě nespalo, a když konečně usnulo, uvařila jsem si kávu, zapnula televizi, kde zrovna dávaly skoky, podívala se na hodinky a zjistila, že za půl hodiny ho budu muset budit. To nemá cenu studovat.

Večer po uložení dítěte ke spánku a uklizení v kuchyni po večeři jsem si po náročném dvoudni nalila víno a zasedla konečně k počítači. Čtyři texty jsem přesunula do složky s názvem ,,zatím nečitelné pro jazykovou obtížnost“ a pátý text jsem prolitla a ejhle ono se to týká nějaké hraběnky z Valdštejna – ženská!

Jelikož mé dizertační téma se týká žen v raném novověku a průměrný počet dokumentů, ve kterých je zmíněna nějaká žena, je jeden ze sta, tak jsem se zaradovala, jaké mám hned na začátek po dlouhé době štěstí. Tento text bude potřeba velmi podrobně pročíst, mohl by být užitečný. Už je deset. To už nemá cenu. To udělám zitra.

Zítra se do toho pustím. Toník přes děn určitě usne. Teď si dopiju víno, pustím si video psů, jak podávají míčky na tenise, a půjdu spát.

Takže asi tak.

Ale neztrácím naději! Než bude Toníkovi osmnáct, tak tu dizertaci napišu, ne že ne!