Jak Toníček zjistil, že mašinky umí mluvit

Jednou jeli Toníček s maminkou na výlet na Vyšehrad. A co se nestalo, mašinka, kterou jeli, byla nová mašinka, a ještě neznala cestu. Možná si myslíte, proč by se měla mašinka, která jezdí v tunelu, učit cestu. Ale ono to pod zemí není tak jednoduché, jak si lidi myslí. Tunely nevedou jenom jedním směrem, jsou tam zákoutí, čekadla, výhybky, spojky, servisní peróny a také tajné chodby, kterých si lidé v té rychlosti nevšimnou. Pan strojvůdce byl včera večer v restauraci na oslavě. Jednomu jeho kamarádovi se narodilo miminko, tak přišel domů pozdě, žena mu zamkla dveře na kličku, musel spát na lavičce před domem… no, zkrátka, co si budeme povídat, nebyl úplně fit. Hned jak sednul do kabiny pro strojvůdce, tak usnul a nechal v tom milou novou mašinku samotnou. A ona se ztratila.

V prvním vagónku seděli Toníček s maminkou sami. V jiných vagóncích sice byli lidé, ale ti si něco hráli na svých mobilech a vůbec si nevšimli, že jedou jinam. Lidé v Praze v metru si vůbec málo všímají okolí. Ale ne tak Toníček. Ten vždycky kouká z okna, pozoruje tunel, zastávky, všímá si výhybek, a tak si všiml, že nedojeli do stanice Střížkov, nýbrž do stanice Matlava!

Mašinka zastavila, otevřela dveře a nikdo nevystoupil.

Toníček zavolal: „Maminko, jedeme špatně, to není naše zastávka.“

Maminka zavřela knížku a podívala se z okna. Už byli znova v tunelu, jeli dál a ona mu nevěřila. Když ale další zastávku zmatená mašinka pro jistotu úplně přejela plnou rychlostí, uznala maminka, že Toníček má pravdu. Rozhlédla se po vagónu, ale nikde nikdo. Šla tedy zaklepat na kabinu pana strojvůdce, ale nikdo neotvíral. Mašinka už nevěděla kudy kam, a protože ti dva lidé – tedy Toníček a maminka – vypadali, že jsou hodní, rozhodla se porušit tajemství a promluvila.

Pardón, já zabloudila. Pan strojvůdce mi nepomůže, on totiž spí,“ rozezněl se její hlas celým prvním vagónem. Lidé v ostatních vagóncích by ten hlas možná taky slyšeli, ale všichni měli v uších sluchátka a neslyšeli by ani výbuch bomby.

Maminka se moc lekla, ale přeci jen se zeptala: „Kdo to mluví?

A mašinka odpověděla: „To jsem já, mašinka, která vás veze. Jsem moc nová, jedu tuto trasu teprve podruhé, a tak jsem zabloudila.

V metru se dá zabloudit?“ rozzářil se Toníček nad tou představou, jak se proplétá tajnými tunely.

Ano,“ odpověděla mašinka. „Tunelů je tu hodně, na každé křižovatce si musíme pamatovat kudy jet.

A kam vede tunel, kterým jedeme teď?“ zajímal se Toníček.

To já právě nevím, ale bojím se, že někam, kde nemáme co dělat. Musíme se co nejrychleji vrátit na naší trasu. A já nevím jak.

Maminka ale odpověď znala: „A pan strojvůdce by věděl?

Ano, ten by měl znát cestu ven zpět do našeho tunelu,“ odpověděla váhavě mašinka. „Ale ten spí jako dřevo. Zkoušela jsem houkat, foukat mu klimatizaci přímo do tváře, i kniplem jsem ho praštila přes hlavu a ono nic.

To chce vodu,“ pravila znalecky maminka. „Mašinko, můžeš nám otevřít dveře do kabiny?

Dveře do kabiny se otevřely. Maminka vešla dovnitř. Toníkovi přikázala, aby za ní nechodil, ale on si nemohl pomoci. No, představte si to, osobně se podívat do kabiny strojvůdce, na všechny ty čudlíky, páčky a světýlka… A vidět před sebou v tom velkém okně, jak mašinka uhání vpřed. Ale udržel se a na nic nesahal. Tušil, že mašinka by mu za to nepoděkovala.

Maminka vylovila z batohu láhev s vodou a vylila její obsah panu strojvůdci za krk. Ten se otřásl, probudil se a začal nadávat tak, že se jeho slova do slušné pohádky ani nehodí.

Nezlobte se pane strojvůdce, ale usnul jste v kabině a my máme pocit, že jedeme špatně. Samozřejmě, to možná není pravda, jak může metro jet špatně, že?“ maminka s Toníkem na sebe spiklenecky mrkli, protože věděli, že nesmí prozradit, že s nimi mašinka mluvila.

Pan strojvůdce se podíval na všechna ta světýlka a čudlíky, a hlavně z okna před sebou a zděsil se. Skutečně jeli špatně! Zatáhl za brzdu, mašinka poslušně zastavila. Moc se jí ulevilo, že nemusí rozhodovat sama. Pan strojvůdce vytáhl z tajné přihrádky mapu. V té mapě bylo mnohem víc tunelů a linek než jen A, B, C. Toníček mu zvědavě nahlížel přes rameno a nestačil zírat. Ale pan strojvůdce se upamatoval, odkašlal si, sebral zbytek své důstojnosti a pravil vážným hlasem.

Děkuji vám za probuzení. Já jsem samozřejmě nespal, jen jsem odpočíval…

Nebojte, my to nikomu neřekneme,“ pravila vážně maminka, i když v duchu si říkala, že to asi přeci jen někam nahlásí. Co všechno se tak mohlo stát!

To budu rád,“ řekl strojvůdce. „Ale teď prosím, opusťte kabinu.“

Maminka popadla Toníka, který šel moc nerad, a vrátili se do vagónku. Mašinka se pod vedením pana strojvůdce brzy vrátila na správnou trasu. Ještě, než vystoupili, všiml si Toníček, že na tabuli s oznámením běhá text: „Prosím, nikomu neříkejte, že mašinky umí mluvit, to je strašné tajemství.

Neboj mašinko,“ zavolal Toníček, ale hned si dal ruku přes pusu, protože to skoro bylo, jako by prozradil tajemství už teď.

Když potom vystoupili, mával Toníček mašince ze všech sil. Nikomu to neřeknou, ale budou si to pamatovat. Mašinka si také bude pamatovat, že si musí pečlivě nastudovat mapu a nespoléhat na strojvůdce. A doufejme, že i pan strojvůdce si bude pamatovat, že z hospody domů se chodí včas.

Co číst dál o mašinkách?

Sada kratších recenzí na dětské knihy

Hana Primusová: Rok s pejskem a kočičkou

Krásně se to četlo, dítě kniha seznámí se specifiky každého měsíce a je hezké si s ním potom popovídat o tom, co v každém měsíci děláme my jako rodina. Tradice jsou popsány tak poutavě, že se mi vždy po daném ročním období až zastesklo. Jedná se o obrázkové čtení, kdy text vyplňují obrázky a začínajícímu čtenář to tak usnadňuje četbu. Zároveň to ale dává rodiči možnost vtáhnout i tříleté dítě do procesu čtení, namísto pasivního poslechu.

Ludmila Šnajderová: Dobrodružství malého zajíčka

Obrázky jsou tam hezké, ale pro rodiče, když to má číst jako zkouška z přírodopisu. Opět se jedná obrázkové čtení, takže doplňujete text slovy z obrázků. Problém je, že prostě některé živočišné a rostlinné druhy mám problém pojmenovat já, a tak nechápu, v čem to má knihu usnadnit začínajícímu čtenáři. Hlavně mě ale popudil příběh knihy. Dle mého názoru není v pořádku předávat dětem myšlenku, že když má maminka svátek a chceme jí natrhat kytičky, máte přejít sám bez dovolení celý les, vybavovat se s medvědem, nechat se málem sežrat od káněte a maminka bude mít děsnou radost.

Christine Beigel: O lvíčkovi, který pořád říkal ne

Geniální nápad, když máte dítě v období vzdoru. Po knize jsem skočila s nadšením a s domněním, že zde bude morální ponaučení o tom, jak se stálé odmítání nevyplácí. Ale ten příběh je opravdu hrozně špatný. Nakonec z toho ani to morální poučení nevyšlo, protože i tříleté dítě prohlásilo, že: „To je nějaká blbá knížka…“

Rachel Dawson: Roaryho první den

Ten příběh je hodně slabý jako všechny pohádky z této série. Zato je pro tříleté dítě docela pochopitelný a není zde nic záludného – jen je to o tom, jak hodné a upřímné autíčko k štěstí přišlo. A když máte chlapečka posedlého auty, tak je to ideální. Jen se připravte na to, že když se dítě moc nadchne, budete muset Roaryho vyrobit tak jako já.

Josef Brukner: Jak se kocourek vydal do světa

Je to převyprávění klasického ladovského příběhu o kocouru Mikešovi a prasátku Pašíkovi, který bohužel je v knize docela málo. Za velmi dobrý nápad pro děti a rodiče považuji vysvětlivky k předmětům a fenoménům, které už dnes lidé nepoužívají a neznají. U klasických starých pohádek je to totiž potřeb a čtenář malý i velký se tak může v lidovém folklóru trochu vzdělat.

Lucienne Erville: Kocourek Klubko

Knížku si pamatuji ze svého dětství. Příběh je extrémně jednoduchý, ale pro tříleté dítě velmi dobře srozumitelný. Ale tato kniha se nečte kvůli příběhu, nýbrž pro ty nádherné roztomilé ilustrace.

Renata Škaloudová: Říkačky o autech a strojích

Tato krátká kniha nás doma naprosto okouzlila. Otevřeli jsme ji v době, kdy se Toník odmítal naučit jakoukoliv říkanku. Už v předmluvě jsme si přečetli, že není jediný. Že nezájem o říkanky a mluvení obecně je určité skupině chlapců kolem třetího roku života společný. A že se rodiče nemají děsit a nechat si namluvit, že je s jejich dětmi něco špatně. Stejně jako se nemají divit posedlosti vším, co jezdí a nechuti k běžným dětským aktivitám, které milují paní učitelky ve školce a dětské psycholožky (skládačky, malování apod).

Básničky v knize jsou velmi jednoduché, vtipné a i když některé rýmy trochu trpí vyumělkovaností, tak všude jsou auta a stroje a náš Toník je miloval. K tomu kouzelné minimalistické ilustrace dodávají knize přitažlivost pro chlapce Toníkova věku.