Toníček v zoo

Lidi, víte, co to je zoo? Já už jo. Je to takové místo, kde se rodiče chovají fakt divně. Máma o tom mluvila asi měsíc v kuse, jak půjdeme do zoo. Tak jsem byl zvědavý. Konečně přišel ten den. Naši naplnili kočár k prasknutí a vyrazili jsme. Jelo se metrem a autobusem a to já rád, koukal jsem a péroval v kočáře. Nejlepší bylo to svítící modré tlačítko, ale za celou cestu se mi ho přes veškerou snahu nepodařilo zmáčknout.

DSCF7828.JPGUž jsme byli vevnitř. „Toníku, uvidíš pandu,“ začala maminka. Dojeli jsme k takové jámě plné křoví a stromů. Naši tam civěli, tak jsem tam civěl taky, ale nic zvláštního jsem tam neviděl. To naše zahrada je zajímavější, tam se prochází aspoň kocour a sem tam nějaká cizí kočka nebo naše Betynka.

„Tak panda je asi zalezlá… ale je zima, dám Toníkovi bundu,“ řekla maminka.

„Tak dojedem aspoň k medvědovi, obíkneš ho tam, ať z toho taky něco má,“ mínil tatínek.

Pojal jsem podezření, že „něco z toho mají“ spíš rodiče než já, ale nechal jsem si to pro sebe. Pak jsme přišli k takové velké televizi a v ní plavali dva lední medvědi. Táta s mámou poskakovali, jak je to super, že je ten medvěd hned u skla a dokonce se odráží tlapou. Já to moc nechápal. V naší telce doma jsem samozřejmě už ledního medvěda viděl, ale s tím byla větší sranda. Třeba skákal z ledu do vody nebo si hrál s tuleněm. (Občas mi ta hra přišla docela na krev, ale máma mě vždycky ujistila, že ten tuleň ještě vstane, že si jen tak hrajou…) Tak mě teda máma oblékla a jeli jsme k vydrám. Za sklem ležela vydra a žrala kuře. Fakt vzrůšo. Kuře umím jíst taky… tak jsem si vzpomněl, že mám hlad.

Naši zastavili kočár u lavičky a že mě nakrmí. Střídali se u toho a ten kdo nekrmil, hledal štěňata psa pralesního. To jsem si už byl svým podezřením zcela jistý. O mě tady vůbec nejde. Naši hledají nějaká štěňata. Když jsem dojedl, chvíli jsem byl hodný. Péroval jsem v kočáře a hrál jsem s našima takovou hru.

Rodič: „Hele, Toníku, emu!“

Toník: (buchy, buchy s chrastítkem do kočáru – emu – nezájem)

Rodič: „Hele, Toníku, klokan!“

Toník: (klokan nezájem – zato držák na nápoje na kočáru – extrémní zájem)

Když jsme došli k vlkům, tak mě ta hra ale přestala bavit. Začal jsem se vztekat. Máma si naštěstí vzpomněla na naši oblíbenou hru, kdy já na šroub od držáku na nápoje věším všechno, co se tam dá pověsit. Bohužel, mi nevzala má oblíbená maxicéčka, ale jen takové chrastítko na gumovém kruhu a to se tam věšelo blbě. Pořád to padalo a naši byli rozptýlení pohledem na ta cizí zvířata a sbírání spadlých hraček se dle mého názoru věnovali dost laxně. Tak mi to vydrželo jen chvíli a vztekal jsem se.

Když jsme došli do dolní části zoo, pochopil jsem, že musím vytáhnout co nejtěžší kalibr. Začal jsem tedy řvát. Máma narychlo vytáhla láhev s mlékem a že mě nakrmí. Tak to jsem si tedy nechal líbit. Ale…

„Hele, ten tygr tam pózuje!“ řekla máma.DSCF7834.JPG

„Tak ho nakrmíme tam, ne?“ na to táta.

A flašku mi sebrali. To mě ale nakrklo. Fakt hodně. Tak jsem řval, co to šlo. Máma usoudila, že tam takhle přijet nemůžeme, nebo toho tygra vyplaším svým řevem a ti turisti, co si ho fotí a natáčí, nás umlátí popruhy od fotoaparátů. Tak mě táta krmil za jízdy a máma řídila kočár směrem k tygřímu výběhu. Tam jsme zastavili, táta fotil, máma krmila. Pak jsem musel s flaškou v puse pózovat s tygrem, to bylo ponižující. Malé zadostiučinění mi přinesl tygr, který to zabalil a slezl z kmenu dřív, než táta stihl zmáčknout spoušť. Po mlíčku jsem byl unavený, ospalý a protivný. Bylo toho na mě moc. Ale máma mě položila, dala mi dudlík, tak jsem se omezil na občasné pobrekávání.

„Tak se asi podíváme na ty velemloky a půjdem, ne?“ komentoval situaci odevzdaně táta. Tak jsme se trápili ještě nějakou chvíli, než jsme jeli na autobus. Když jsme dojeli domů, naši mě rychle nakrmili, vykoupali a já padl jako podťatý strom. Máma mě tahala ráno z postýlky v osm, spal bych klidně dál.

Za mě teda nevím, co naši na té zoo mají. Prý jsem na to ještě malý, tak třeba za rok, ale že bych se na to těšil, to nemůžu říct!

Toníkovy toulky Prahou

Trasa-B.jpgVčera jsme s mámou jeli za prababičkou. Museli jsme se stavit u strejdy něco vyzvednout, takže nás čekala dlouhá cesta přes celou Prahu. A já si to pořádně užil!

Už mi říkali, že jsem pražák. Děda to teda říká tak nějak, jako by to ze mě dělalo nějak míň rozkošné miminko. Prababi to zase říkala teď naposledy s takovou zvláštní pýchou. Víte, já ani nevím, kdo to ten pražák je. Ani nevím, jestli se to píše s malým nebo s velkým „p.“ Myslím, že já jsem docela malý, takže budu asi pražák s malým „p.“ Každopádně, metrem už jezdit umím. Maminka si vždycky nezapomene lehce (zcela v mezích slušnosti) zanadávat, když přestupujeme na Muzeu. Jeden vyjede nahoru tím minivýtahem pro jeden kočárek (protože to dává logiku, když už stavím výtah, udělám ho co nejmenší, že…) a pak jde několik stovek metrů na druhý výtah, který nás odveze na zelené metro. Tam už jsou ty výtahy větší a jsou dva. Ale jeden stejně čeká, protože lidi, kteří na rozdíl od mně už chodit umí, jsou většinou líní nožičkama hýbat a jezdí výtahem nahoru a dolů. Ale mě to nevadí tam čekat. V tom parku totiž sedí na lavičkách takoví zajímaví lidé, co srandovně smrdí nebo kouří srandovně smrdící cigarety. Máma se vždycky tváří tak nervózně, když se na ně směju…

Včera ale máma vymyslela, že je vedro a že mi bude líp, když si budu moct v kočáře hrát na bříšku v korbičce, místo aby mě poutala do sporťáku. A to jí teda musím nechat, že to byl geniální nápad. Všechno jsem viděl z nové perspektivy. Sice jsem koukal přes síťku v boudičce, ale na tom Václaváku bylo tolik lidí, že jsem byl za tu síťku nakonec i rád. A propó Václavák. Vyjeli jsme nahorů tím minivýtahem a šli dolů z kopce. Najednou mi máme povídá: „Podívej, Toníku, to je svatý Václav.“

Tak jsem se podíval, ale moc se mi tomu nechtělo věřit. Maminka mi o Václavovi samozřejmě četla, ale v těch historických knížkách to byl takový hrdina a já viděl jen nějaký kvádr a kolem něj pár znuděných čekajících lidí. Pak jsem zjistil, že se asi mám podívat až nahorů, ale to mě máma zprdla, že moc zakláním hlavičku a to se nesmí a jedeme radši dál. Tak jsem z toho zase moc neviděl. Cestou dolů jsem koukal jak se kolem míhají lidé. Těch vám bylo! A každý byl jinak barevný a jinak oblečený. Byl jsem fakt rád, že na ně koukám zkrz tu síťku. Když jsme pak dole čekali na strejdu, zjistil jsem, že když péruju v kočáře na kolínkách, tak kočárek skáče nahorů, dolů a na všechny strany. Když jsem to pak dole v metru zkoušel z radosti, že nám to už jede, máma začla ječet a odtáhla mě od kolejí pryč, že se prý zvrhnu pod metro. V metru jsem výskal a péroval, strašně mě to bavilo. Lidi kolem na mě nadšeně koukali, smáli se a dělali „óóó.“ A to i tehdy, když jim máma kočírkem přejížděla nohy. Jsem očividně moc roztomilé miminko. A už se těším až budu ten velký pražák a budu toho poznávat víc, protože cestování mě prostě baví!

Moje první cvičení

CVICENI-PRO-DETIV okolí je mnoho kurzů plavání pro kojence. Já bych asi nebyl proti, ale maminka řekla, že jediná voda, kterou snese, je ta, která teče po lodí. A že jí nikdo do bazénu nedostane ani pohrabáčem. Tak nic. Ale pak si jednou maminka řekla, že bych nemusel být zase takový asociál jako ona a měl bych přijít do kontaktu s vrstevníky. Jednoho dne na procházce jsme narazili na leták o cvičení s miminky, tak jsme si opsali adresu a objednali se.

Teď přišel ten den! První problém byl, že jsem tam byl suverénně nejmladší. Když paní instruktorka vysypala na zem košíček s hudebními nástroji, všechny ty lezoucí děti tam dávno byly, než jsem stačil já udělat jeden „příplaz.“ To lezení vypadá jako fakt dobrá věc. Maminka byla dokonce vyděšená, jak je takové lezoucí dítě rychlé, budu muset zamakat. Většinu času jsem tedy nakonec jen tak koukal (táta by řekl: „jako guma“), bylo to na mě takové moc rychlé. Než jsem pochopil, co se má s tím chrastítkem dělat, už mi ho brali a cpali mi do ruky žabičku. Tu jsem tedy strčil do pusy bez rozmýšlení (abych o něco nepřišel). Protože když jeden neví, strčit to do pusy, je nejjistější volba. Dělali se tam takové tanečky a maminka se se mnou točila do kola. Zpívalo se, ale maminka neuměla ty texty, tak z toho taky nebylo nic. Příště to snad bude lepší.

Hlavní důvod, proč mě tam ale maminka přihlásila, byla ta sociální interakce. Já ale jevil mnohem větší zájem o hračky, příp. o ty maminky, než o jejich děti. Hned na začátek lekce se se mnou chtěla kamarádit jedna slečna. Rovnou na začátek bych chtěl připomenout, že jsem docela staromódní a ženu, která mě uhání, nepreferuji. Ale slečna se na mě hned od začátku vrhla – byla sice menší než já, ale už docela ovládala to skvělé rychlolezení – a začala mi ohmatávat obličej. Radši jsem dělal, že ji nevidím. Po čase tato technika slavila úspěch, ztratila o mě zájem a vrhla se na jiného nově příchozího chlapce. Tak nevím, zda jsem udělal dobře. Myslel jsem, že budu prostě děsně nad věcí a to bude ženy přitahovat, ale v tomhle věku to asi ještě nefunguje. Něco mi říká, že v mé věkově kategorii je lepší třeba rozbít lopatičku nebo rozdupat bábovičku… ale to ještě neumím.

Nicméně příležitost se mi naskytla, když jsme si hráli na jakési plachtě s plyšovými hady. Holčička vedle mě si pro hada rychle dolezla. Viděl jsem to jako ideální příležitost, jak spojit příjemné (flirt s opačným pohlavím) a užitečné (přece tak daleko nepolezu sám). A tak jsem jí toho hada prostě sebral. Nedostavila se mnou očekávaná reakce, tedy pláč a pokus mě zmlátit. Holčička si prostě dolezla pro dalšího hada. Očividně jsem nezapůsobil. Budu to muset ještě trénovat. Stejně jako to lezení. Představa, že dolezu na druhý konec bytu dřív, než se maminka stačí otočit od plotny zpět ke mně, je totiž velmi lákavá – kolik neplechy se tak stihne dřív, než vás někdo zastaví. Už se na to těším!