Blbárny (Toníčkovy koníčky č. 2)

Někdy, když si hezky hraju, tak mi to rodiče bud zakáží nebo jen remcají, že zase dělám „blbárny.“ Já moc nechápu, co to taková blbárna je a proč se to nemá, ale vypozoroval jsem, že dle názoru rodičů jsou blbárny aktivity:

  1. …které mi vydrží mnohem déle než ne-blbárny.
  2. ….u kterých jsem taky mnohem víc zticha, než u ne-blbáren, protože vždycky hrozí, že na to někdo přijde a zatrhne mi mou oblíbenou činnosti.
  3. ….které mi působí mnohem víc radosti než ne-blbárny.
  4. ….které často končí tím, že si nějak ublížím.
  5. ….které taky často končí tím, že něco rozbiju.
  6. …které občas obsahují nějakou pro mě zcela nevhodnou látku (kočkolit, lepidlo, kocouří krmení a tak dále).

Maminka mi podala vysvětlení, kterému ale moc nerozumím. Dle jejího názoru jsou blbárny aktivity, které mě nijak nerozvíjí, vypadám u nich jako guma a jsou to zábavy veskrze debilní.

Nejlepší bude, když uvedu několik příkladů:

Vodní rallye

O vodním rallye už jsem jednou psal (https://usousedovictonicka.wordpress.com/2019/01/07/tri-kategorie:

problemu), ale to bylo houby vodní rallye. To opravdické vodní rallye se dělá na kuchyňské lince, v tom nižším patře, kde na to dosáhnu.

Kocour tady má misku s vodou. Vždycky si na tu linku nanosím všechna auta a autobusy. Namočím jim kolečka do misky s kocouří vodou a jezdím s nimi po lince. Za chvíli je na lince úplná kaluž a miska je prázdná, ale to nevadí, aspoň už nemusím autobusy namáčet a můžou jezdit rovnou tou louží na lince. U toho vydržím klidně hodinu. Rád bych se chechtal nahlas, ale to nemůžu, protože když si toho máma všimne, pošle mě pro hadr,

misku mi sebere a auťáky dá sušit.

Napájení kocoura

Kocouří miska je vůbec dobrá věc. Je to totiž jedna z mála dostupných nádob s vodou v domácnosti. Takže já pak chodím, nosím svoje nádoby s pitím (hrnek s čajem, flašku s mlíčkem, flašku s vodou) a dolívám kocourovi.

Pak se v tom cachtám nebo si přinesu dudlíček nebo takovou tu odměrku na léky, namáčím ji do výsledné tekutiny a strkám do pusy, mňam. Máma většinou ječí a misku mi sebere…

Pouštění vody

Ono obecně hodně blbáren nějak souvisí s vodou. Teď když už si umím sám umýt ruce a přistavit si k tomu účelu stoličku, tak si už můžu taky sám vodu natočit a napít se, v čemž mě maminka povzbuzuje. Ale natočit vodu do hrnečku a jít pryč, to je přece trapárna. Když už tam jsem, tak se pořádně vycachtám. Když není stolička, tak zase splachuju záchod pořád dokola…

Vařím si čaj

O této zábavě si nejsem zcela jistý, zda to je blbárna. Máma to říká, ale podle mě mě to hezky rozvíjí, protože se sám obsloužím. Najdu si hrneček, natočím si do něj vodu, pak si

do něj hezky lžičkou naložím granulovaný čaj a míchám. Za to mě máma chválí, ale nemůže přece očekávat, že zůstane u toho. Když udělám nějakou dospěláckou věc, musím si ji taky dospělácky užít. Takže já si k tomu hrnku na zem nanosím všechny další hrnky a lžičky, které najdu a různými lžičkami přelévám ten čaj do ostatních hrnků. Občas si tou lžičkou naberu a dám si to do pusy. Je fakt, že máma sice kroutí hlavou, ale nechá mě vařit čaj klidně i docela dlouho, hlavně, když cvičí nebo se učí. Pak ale musím přinést hadr a

utřít to…

Otvírání a zavírání skříně

V ložnici je taková obrovitánská skříň, která má místo dveří zrcadlo. To maminka se na sebe ráda kouká, ale musím uznat, že by to zrcadlo měla častěji mýt. Asi tak dvakrát denně. Vždycky, když na něj patlám rukama od krému, tak v něm pak není nic vidět. Každopádně, já na sebe taky rád koukám, hlavně, když mám na sobě tričko s auťákem nebo s motorkou. Ale nejradši tu skříň co nejprudčeji otevřu, aby to bouchlo a pak ji zase prudce zavřu. To se chechtám, ale prý se to nesmí…

U babidědy na zahradě mají dveře od bazénu, které fungují stejně jako tahle skříň. To jsem takhle jednou vydržel 50 minut. Děda si mě natáčel a pil u toho kafe. Máma pořád jen remcala, že je to debilní zábava a že mě to nerozvíjí, ale jako já si třeba o tom jídle, co mi pořád nutí, taky myslím svoje. Měla by respektovat mou osobnost.

Házení věcmi

Poslední dobou mě nebaví věci montovat nebo skládat. Nejlepší je vzít dílek skládačky nebo kostičku z dupla, rozběhnout se a hodit s ní do vzduchu. A u toho se chechtat jako blázen. Nebo taky všechny hračky vyházet, vysypat a pak běhat přes tu hromadu pořád dokola. To mě baví, to mám rád.

Házení věcmi po něčem

Nejlepší je, když tu kostičku hodím po něčem nebo po někom, třeba po kocourovi. Ale ještě lepší je k tomuto účelu gymnastický míč. Ten prostě popadnu a po něčem hodím. Ideálně třeba po sestavené stavebnici nebo po autíčkách nebo po piánu. To se vám pak hezky všechno rozletí na různé světové strany A je mi celkem jedno, jestli to třeba rozbiju. To bbčas brečím, když se třeba tatrovka rozpadne na kusy, ale jen ji máma sestaví, tak

házím dál.

Ježdění s autíčky

Jezdit s autíčky mi naši naštěstí nezakazují. Ještě aby, jinak by pro mě asi život ztratil smysl. Ale někdy se jim nelíbí, po čem jezdí a říkají tomu blbárna. Nebo ještě lépe zlobárna. To třeba, když jezdím po mobilu, po klávesnici počítače nebo po klaviatuře klavíru. A moc rád si udělám D1 přímo před televizí a jezdím tam. To mi naši zakazují, že prý jsem moc blízko a vypnou jí. To mě pak ale moc nebaví.

Házení hlavou a podobné kratochvíle

Taky mě občas napadne vrtět hlavou a u toho běhat a moc se chechtat. To mě většinou baví, dokud se mi nezamotá hlava a nespadnu, to pak brečím. Nebo mě baví běhat po gauči nebo po posteli dokolečka a křičet ,,prdka, prdka, prdka“ a chechtat se. Ideálně, když na té posteli je něco, přes co můžu přeběhnout a rozmetat to do všech. Třeba kolíčky. Máma je má v takovém košíčku. Hned, jak je vidím, tak brečím, že je chci. Pak je všechny rozsypu po posteli, chvíli s nimi házím na všechny strany a pak po nich běhám na posteli pořád dokola. 

Lúj na rty

Jednu dobu jsem měl velmi rád různé krémy. Naši ještě tou dobou nepoužívali výraz „blbárna,“ ale asi by se na to dal aplikovat taky. Ze začátku jsem krémy cucal jako Pikao, af byly na pleť, na opalování nebo na boty. Pak jsem pochopil, co se s nimi dělá. Mazal jsem si s nimi ručičky a bříško… klidně přes oblečení, ono se to k tomu bříšku nějak vstřebá. Teď už mě krémy tak neberou, ale máma má jinou kosmetickou pomůcku, které říká jelení lúj. Je to mastné a ona si s tím často maže pusu. Když jsem měl rýmu, tak mě dokonce nechala namočit prst do loje a namazat si sám pod nosánkem, ale pak mi to sebrala. Když to

ukořistím, tak do toho škrábu prstikama jako do másla (někdy to i ochutnám jako to máslo) a mažu si pod nosánkem a bříško, pak taky celý ten mastný váleček vyndám a různě ho ošmatlávám, ale většinou se to snažím spíš smontovat do původní podoby.

Včera jsem objevil jeden takový lúj, co byl v červeno-zeleném obalu, nešel rozmontovat a nebyl ani tak kluzký, jako spíš lepkavý. Ale že jsem šikula, tak jsem si namazal pod nosánkem a pusu a taky jsem to ochutnával. Když mě máma našla, začala ječet, říkala tomu ,,lepedlo,“ sebrala mi to a poslala mě umýt ruce. Moc jsem to nepochopil a když jsem se vrátil z koupelny, vzal jsem si to znovu a radši jsem se namazal důkladněji, než mi to

Sebere..

Tak to je zatím všechno. Já mám teda jako i jiné koníčky, ale ne všechny maminka označuje za blbárny, některé dokonce schvaluje, ale o tom zase někdy přiště.

Mluvení je pro gumy

Víte, maminku už se mnou dokonce posílali na neurologii, že mi jsou dva roky a ještě nemluvím. Naše fajn paní doktorka mě nikdy do ničeho netlačí a mamince říká, ať je hlavně v pohodě. Tak ta trvá na tom, že jsem holt kluk a chlapečkové bývají trochu pomalejší než holčičky. Když jí maminka řekla o té neurologii, tak kroutila hlavou, proč by mě jako měli trápit, že doktorů si užívám už tak dost.

A já teda nevím, ale já jsem zatím nepochopil, co na tom mluvení všichni mají, vždyť já ho

vůbec k životu nepotřebuji.

Jelikož jsem studovaný už z dělohy, tak jsem si zjistil a odpozoroval, že řeč má několik významů. Zaprvé, má sloužit k předání informace. Zadruhé, komunikace buduje a utužuje vztah, lidé si sdělují pocity a tak. Tento druhý účel je přeceňován především holčičkami. Jak jsem vypozoroval, například táta na to taky moc není. A já jsem přeci ten chlap. Navíc máma mele za dva a tak máme vztah utužený až až.

Podle mě je lepší, když k ní přijdu, udělám mazli, mazli nebo jí dám pusu. Aby byla spokojená, tak se u toho usmívám a křičím ,,mamí,“ a to podle mě na komunikaci postačí. K předávání informací je řeč skutečně užitečná. Dokud jsem říkal jenom “oooo“ nebo ,,eeeeee,“ tak jsme si rozuměli méně než teď. Ale k tomu, abych vyjádřil to, co nutně vyjádřit

potřebuji, k tomu mi vystačí opravdu málo slov a rozhodně nepotřebuji mluvit ve větách jako maminka.

Představím vám tedy svou slovní zásobu a posuďte sami, zdá-li se vám nedostatečná. 

Toníčkova slovní zásoba

  • Nani: jakákoliv kočkovitá šelma; vidím kočičku; pusť mi kočičky v telce; chci si vzít s sebou kočičku; chci pohladit kočičku.
  • Drn, drn: vidím auto; chci auto; pusťte mi Auta; mám na tričku auto…
  • Gigi: chce se mi čůrat.
  • Neplést s gagů – to je sníh. Neptejte se proč, prostě je to sníh.
  • Prd, prd: motorka; chci motorku; mám na tričku motorku…
  • Nam, ňam: na dohled je něco, co bych chtěl sníst
  • Nene: vím, že to, co dělám je zakázané (většinou si přitom také držím zadek, pro jistotu…)
  • Mami, tatí, babi, dida: to snad nepotřebuje komentář. Tati… nicméně,,,tatí“ může v určitém kotextu také znamena auto značky Peugeot, protože to máme doma a většinou řídí táta (když řídí máma, tak vždycky tleskám ručičkama nadšením, že jsme dojeli…)
  • Deda: to je teta nebo strejda, podle kontextu
  • Veve: veverka
  • Auva, auva: auto značky BMW; vidím BMW; chci BMW; bude se mi zdát o BMW; chci cukroví s logem BMW; žvýkačky Orbit; biatlon v televizi.
  • Didi: auto značky Audi
  • Edrn: auto značky Volkswagen. Maminka se mě snažila naučit říkat tomu ,,Fauvé,“ ale mě se edrn líbí víc.
  • Ššššš: mašinka, tramvaj, vlak, metro, tank; chci jet metrem; pusťte mi mašinky.
  • Dudu: Chci dudlíček! Vypadl mi dudlíček, podejte mi ho. Vzteky jsem si vyhodil dudlíček z postýlky a teď ho chci.
  • OOOO: předpověď počasí nebo autobus podle kontextu. Uznávám, že toto může být lehce matoucí, ale situace, kdy by mohlo dojít k záměně (tedy v televizi začíná počasí a zároveň pod okny jede autobus) nejsou tak časté. A navíc případná mýlka nemívá tragické následky.
  • Ííííí: schody nebo, že je něco moc těžké, podle kontextu. Tady také může dojít k mýlce, ale přeci jen, chůze do schodů je těžká, takže tak daleko od pravdy nejsme.
  • Húúú: něco není nebo něco nemůžu najít. Něco se ztratilo. Bohužel, neumím vyjádřit co. Komplexní věty jako ,,hůůů“ ,,Auva, auva“ ode mne nečekejte. Maminka ale většinou sama přijde na to, co hledám.
  • Gagao: to je kakao. To jsem se prostě naučit musel, protože bych nejradši jedl jenom kakao a pořád. Když se mě zeptáte, co si chci dát k jídlu, vždycky odpovím ,,gagao.“ 

Na druhou stranu, když se vás někdo zeptá, co chcete k jídlu, vy zřetelně odpovíte ,gagao“ a dostanete rajče, tak to by jednoho od mluvení zase hezky odradilo.

Vyjádřím toho ale mnohem víc

A to je právě to. Zdálo by se, že takto je má komunikace omezená, ale moje maminka má opravdu bezbřehé kombinační schopnosti a vždy pochopí, co chci vyjádřit.

Příklad č. 1:

Já: Mamí! (a ukazuji na kontejnery s tříděným odpadem) -> Mámá: ,,Ne, Toníku, odpad půjdeme vynášet potom.“

Já: Babí! -> Máma: ,,Ano, vím, s babičkou už jste taky vynášeli odpad.“

Já: Babí! (a ukazuji na logo Obi) -> Máma: ,,No, jo, s babi jste byli v Obi, vid?“

Příklad č. 2:

Máma: „Toníku, chceš jet výtahem nebo po schodech?“ 

Já: Íííí.

Příklad č. 3:

Máma: ,,Pustíme si krtečka.“

Já: Drn, drn.“ Máma: ,,Dobře, tak tedy ten díl s Autičkem.“

A k čemu mi to je?

Jistě, najdou se chvíle, kdy mám trochu problém se domluvit, ale ze zkušenosti vím, že naučit se správné slovo zdaleka nemusí přinést kýžený výsledek.

Například dlouho jsem neuměl říct ,,dudu“ a jen jsem křičel a ukazoval na místo, kam máma dudlíky přes den schovává. Naši mi nabízeli různé hračky, a pak táta prý, ať se naučím mluvit. Tak já jdu, řeknu nahlas a zřetelně ,,dudu“ a máma na to, že ne, že dudlíček je jen na spaní.

Nebo k čemu mi je, když drží ovladač a křičím drn, drn, když mi máma ty Auta stejně nepustí s tím, že nemůžu pořád koukat na telku?

A taky, když jdeme kolem vchodu do metra, tak křičím ,,šššš,“ co to dá, a stejně třeba projdeme kolem a mašinkou se nejede.

Takže ono to mluvení také není žádný zázrak.

Jak říkám, zatím jsem nenašel žádný důvod k tomu, abych se učil mluvit jako dospělák. Až budu jednou zase potřebovat nějaké nové slovo, tak já se ho naučím, nejsem guma. Ale kdybych začal normálně plynně komunikovat, tak by se mi už hůře předstíralo, že nerozumím. Ignorovat mámu, když mi něco vysvětluje, by potom bylo mnohem obtížnější. 

Takže mluvení fakt ne, mluvení je pro gumy!

Přes kaluže – to já rád!

K něčemu se přiznám, ač na to nejsem hrdá. Nechávám dítě skákat do kaluží. Tedy, nechávám, no… Máte-li někdo návod, jak to udělat, aby do kaluží mládě neskákalo, prosím moc, sem s ním. Zatím jediný způsob, který mě napadá, je přivázat Toníka do kočárku tak, aby se nemohl vyvléknout a vystoupit nebo ho nést v náručí. Kaluže jsou prostě nejvíc nejlákavější věc, co venku najdete. Mám na zvládání problému tedy několik strategií:IMG_20190109_093443.jpg

Strategie č. 1: Když je venku mokro, prostě zůstaneme doma. (Čtěte dál a pochopíte).

Strategie č. 2: Obujte dítěti holinky. Problém je ale v tom, že holinky nejsou určeny do teplot kolem bodu mrazu. Zatím jsem nevypozorovala, zda je větší šance nastydnutí v holinkách nebo v mokrých botách. Problém holinek ale navíc spočívá v tom, že na rozdíl od kvalitní zimní obuvi, mívají dosti plochou podrážku. Snadno tak i kaluž kategorie 1 promění v kaluž kategorie 4. (Ke klasifikace kaluží podle Barunky viz níže)

Strategie č. 3: Investujte do zateplených holinek. Objednáno mám, teď čekám, až přijdou…

Strategie č. 4: Neoblékejte pod oteplováky punčocháče, nýbrž legíny, aby bylo možné snadno cestou převléknout ponožky. Do kočárku přibalte kromě náhradních ponožek také náhradní boty. Je možné teplou zimní obuv nějak kombinovat s holinkami.

Strategie č. 5: Oblékněte dítěti ponožky s autíčkem a zkuste mu vysvětlit, že teď nesmí do kaluží, protože autíčko se nesmí namočit. No… nevyšlo, co vám budu povídat.

Klasifikace kaluží

Po malé vsuvce tedy přistoupíme k naší anabázi s kalužemi. Vytvořila jsem celkem čtyři kategorie kaluží.

Kaluž I. kategorie: Ty jsou ve své podstatě neškodné. Vypadají jako voda rozlitá po chodníku. Při vydatných deštích se dá celé město považovat za kaluž první kategorie. Takováto louže je velmi mělká, pokud do ní dítě vstoupí v zimní či podzimní obuvi, voda se málokdy dostane nad hranici podrážky. Stále ale příjemně cáká, takže dětská očička se i tak rozzáří.

Kaluž II. kategorie: Taková louže druhé kategorie je už o trochu hlubší, nicméně nad hranici podrážky na dětské botě by se měla dostat jen ve svém nejhlubším bodě. Nebezpečí této kaluže spočívá v několika skutečnostech. Zaprvé, v případě delšího pobytu v louži si voda do botičky cestu najde. Dítě samozřejmě nevstoupilo do louže pro to, aby v ní klidně stálo, chce dupat, cákat a radovat se nad poletujícími kapkami. Při takové činnosti se rozdíly mezi druhou a vyššími kategoriemi stírají. Pokud využije mládě skvosty druhokategorní kaluže častěji než pětkrát, škoda na botičkách už je srovnatelná se vstoupením do rybníka. Záludnost tohoto typu louží navíc spočívá v tom, že se velmi snadno splete se zákeřnějším typem kaluží.

Kaluž III. kategorie: Toto je už hlubší louže. Jako dělící bod bych ráda uvedla výšku dětské podrážky, ale nenechte se mýlit. Hloubka vody nemusí být na všech místech konstantní, takže to, co na okraji vypadá jako jasná dvojka, může uprostřed dosahovat výšky ke kotníkům.

Kaluž IV. kategorie: Určujícím znakem louže tohoto typu je bahno, které se skrývá na jejím dně, a to bez ohledu na hloubku. Při běžném užití kaluže – tedy, rozběhu a skočení dovnitř – hrozí, že mládě uklouzne a nemá mokré pouze botičky, ale všechno včetně čumáčku.

Navržená klasifikace je samozřejmě pouze dobrovolná. Kaluže lze třídit také podle rozlohy, obsahu bahna a jiného smetí, struktury či umístění, ale pro přehlednost od ostatních kategorizačních schémat odhlédněme.nove-zamky-odkaz-pre-starostu-mlaka-krizovatka-3.jpg

A jde se na procházku

Když vyrazíte ven, pravděpodobně nebude dítě chtít hned nastoupit do kočáru, protože kolem je tolik krásných kaluží. Máte ale před sebou celou procházku a je třeba udržet tedy dětské nožičky suché alespoň chvíli. Tedy, má strategie by byla asi tak následující. Od počátku je třeba mít se na pozoru před kalužemi druhé a vyšší kategorie. Ideální je je blokovat kočárem nebo vlastním tělem nebo od nich dítě pohotově odtrhávat. Samozřejmě je docela dobře možné, že budete do vody a bahna muset vkročit sami, ale to se nedá nic dělat. Ostatně, nohy v suchu a klid jsou vymoženosti bezdětných lidí. Je dobré držet v zorném poli také louže první kategorie, abyste do nich mohli mládě nasměrovat. Pokud má s sebou vozíček či motorku, nechá se někdy přemluvit, že stačí, když tou ukázkovou čtyřkou projede jen vozítko a dítě samotné zůstane na břehu. Užitečné jsou také pasáže bahna, které už vyschlo tak, že je mazlavé, ale neobsahuje vyloženě vodu. Ty mohou delikventa odlákat dál od skutečně nebezpečné vody. Pokud se v blátě rozmázne, inu, máte co prát, ale s dítětem stejně perete obden, takž to vás zase tak netrápí.

Po nějaké době se možná dítě nechá přemluvit, aby nastoupilo do kočárku. Jelikož jste jednou rukou vláčeli dítě ze strany na stranu, druhou tlačili kočár, dávali pozor na auta, která vás mohou ohodit tak, že by to ani kaluž kat. 10 nezvládla, tak na únavu nespoléhejte. Tu stoprocentně pocítíte dříve vy než mládě. Hlavně tu psychickou. Nejlepší je nalákat ho na jídlo. Nebuďte naivní a nedávejte mu hned celý rohlík. Už doma si svačinu rozdělte na menší porce, abyste měli na co lákat. Procházka je ještě dlouhá.

Pokud se dílo nezdařilo a dítě proběhlo nějakou pěknou trojkou, tak máte několik možností. Buď procházku ukončíte a pojedete domů. Nebo ho naložíte do kočáru, pojedete co nejrychleji vyřídit, co potřebujete a pak pojedete domů. Rozhodnutí záleží pravděpodobně hlavně na venkovní teplotě. Když je venku zima a mokro, doporučuji tedy vyřídit vše důležité a pak teprve vypustit výtržníka.

Máte tedy malého homo sapiens v kočárku. Zhruba 10min trvá, než sežvýká rohlík a zjistí, že už v kočárku být nechce. Můžete nabízet další jídlo, ale zásoby jednoho dne dojdou. A navíc vás pak čeká jiná anabáze, až nacpané dítě nebude chtít oběd. Můžete jeho pozornost rozptýlit upozorňováním na věci, které jsou kolem („Toníku, hele veverka. Hele, Bavorák“), ale také na ty, které kolem nejsou („Toníku, hele veverka… už utekla; Toníku, hele Bavorák, už je pryč“). Dítě nepozná, že si vymýšlíte, a příště bude třeba pozornější. Můžete také zpívat. Většinou to sice mládě neuklidní, ale trochu to pomůže dát průchod vašemu zoufalství. Doporučuji píseň: „Ach má ubohá, matičko drahá.“

V krámě máte tu výhodu, že dítě má sice mokré boty, ale je v teple a nenastydne. Když máte vyřízené pochůzky, můžete se vydat domů. Cestou domů už můžete v závislosti na vzdálenosti dítě pustit do kaluží. Ze začátku za Billou bych ho nechala skákat pouze do jedniček, ale když je branka v dohledu, tak už ho můžete pustit klidně i do té trojky. Před využitím kaluže čtvrté kategorie doporučuji se zamyslet, kdy jste naposledy prala.

Jestliže je venku dostatek kaluží, dítě pravděpodobně nebude chtít domů. Se stoickým klidem přežijete  obligátní vzteklou scénu u domovních dveří, protože po této procházce už vás nemůže nic rozhodit. Když budete mít štěstí, nechá se človíček přemluvit alespoň potom, co doběhnete domů a pustíte na celý barák úvodní znělku Autíček. Pak to jde ráz na ráz, protože jakmile sundáte botičky a zjistíte, jak mokré jsou dětské nožičky, objeví se vám před očima noci plné kašle a čekárna na pohotovosti na Bulovce. Tak z něj tedy sundáte vše mokré, položíte ho k televizi, vrazíte do ruky teplý čaj, obléknete suché a teplé ponožky a zabalíte do deky. A s trochou štěstí si třeba taky budete moct vpít teplý čaj a už po padesáté za poslední rok uvidíte, jak to husté závodní auto prozřelo a pochopilo, kde jsou ty pravé životní hodnoty. A protože máte za sebou těžké dopoledne, tak vám to opět bude připadat dojemné až k slzám. No a pak konečně vymáchat oblečení a boty od bahna a dát sušit, aby… se zítra mohlo zase do kaluží…

Poznámka pro bezdětné

Pro vás mateřstvím zatím nezasažené, kteří teď (jako já před lety) vrtíte hlavou a říkáte si, že se ty matky s těmi dětmi nějak piplají. „Vždyť přeci dítě není z cukru, chvíli v mokrých botách vydrží, nemusí hned nastydnout. A když ano, tak nějaká rýmička nikoho ještě nezabila, ne? Aspoň se otuží!“

Máte v podstatě pravdu. Pravděpodobně v mokrých botách chvíli vydrží. Anebo to odnese jen lehkou rýmičkou. Ale ona i rýmička znamená zrušení návštěv, akcí, riziko horší nemoci (které na kroužku, v MHD nebo ve školce určitě chytne, když bude oslabený), probdělou noc a hlavně stres a nervy, jestli to nebude horší, jestli neskončíte v nemocnici, jestli tu dovolenou zase nebudete muset zrušit. Ono to dítě se na rozdíl od vás bude chechtat a mít dobrou náladu z toho, jak z něj tečou nudle. A bude šťastné jako blecha, že může celý den jako pacient ležet u telky. Ale to vy budete koukat na Pohádky o mašinkách už třetí den v kuse a počítat všechny pochůzky a návštěvy, které jste museli odložit nebo zrušit. Ne, mokré nožičky neodnese ve finále to dítě, ale jen rodič. Mladí rodiče plní ideálů o otužování a otrkávání dítěte totiž časem zjistí, že úzkostlivě nebrání dítě před každou nepohodou kvůli němu, nýbrž kvůli sobě.