Podobnosti mezi dítětem a kočkou

LISTOPAD 15, 2017 USOUSEDOVICTONICKA

Někdo si možná nedovede představit, jaké to je s dítětem. Pokud máte doma kočku, už máte alespoň trochu ponětí. Jakožto majitel kočky i dítěte jsem totiž za ten poslední rok vysledovala mnoho podobností. Věřím tomu, že jistou shodu mezi svým potomkem a domácím mazlíčkem najde také majitel psa, králíka, křečka nebo akvarijní rybičky. Já mám ale doma kocoura a zde jsou ty slíbené shodné body:

1. Hledání věcí pod skříní

Každý kočkomil si jistě vybaví tu chvíli, kdy odstrčí gauč a nalezne desítky ztracených myšek, míčků a dalších drobností- včetně svých klíčů od auta, propisek a víček od lahví, které kočka se samozřejmostí sobě vlastní považuje za svou hračku.

Dnes jsem hledala chybějící dílek Dupla. Vlezla jsem pod skříň a tam jsem našla dlouho pohřešované autíčko, chrastítko, ale také Nasivin sprej a víčko od opalovacího krému. A jako bonus k tomu jednu kocourovu pískací myš…

2. Chci jen to tvoje jídlo

Dítě stejně jako kočka velmi často opovrhne svým vlastním jídlem a jen co spatří váš chleba

připravený k svačině, začne plakat hlady…

3. Ted‘ ne!

Když se chcete s kočkou mazlit, máte smůlu. Kočka se chce mazlit ve chvíli, kdy máte nejvíc práce, a pokud tuto její potřebu ignorujete, zalehne vám počítač nebo vleze do pračky. Toník je v podstatě stejný. Když si s ním chci hrát, odjede s autíčkem někam pryč. Jakmile svou snahu rozvíjet ho vzdám a sednu k počítači, přiřítí se a sápe se po myši, po klávesnici a po mě.

4. Nemám rád zavřené dveře

Toník si rád hraje s dveřmi. Někdy mě zavře ve spižírně nebo sám sebe v ložnici a hrozně se tomu chechtá. Ale nesmí se stát, že dveře zůstanou zavřené. Logika zavřených dveří je o tom, že on je zavře a maminka je vzápětí otevře. Když pak maminka naschvál zavře koupelnu, aby autíčko neskončilo v záchodě, nebo se odváží té neslýchanosti, jako že se sama zavře na záchodě, dá Toník najevo svou nelibost. Kočky nemají rády zavřené dveře, a vůbec nejde o to, že by jimi chtěli někam jít, jen prostě mají rády, když jsou dveře otevřené.

To jsou zatím všechny podobnosti, jaké jsem vysledovala. Jsem si celkem vědomá toho, že jen pár let je vzdálená realita, kdy bude Toník zcela stejný jako kočka.

Náš kocour totiž také celou noc pobíhá, doma se jen dohadujeme o tom, kde až byl, uvažujeme, že mu nasadíme GPS sledovací obojek. A domů se chodí jen vyspat a najíst…

Intenzita činností na mateřské

Často přemýšlím o tom, proč jsem po narození dítěte tak šťastná. Samozřejmě za to částečné může to rodičovství samotné, o čemž už jsem psala.

Také se mi líbí, že nemusím chodit do práce, ale můžu si debužírovat doma. Pracovat z domova bylo vždy mým snem, jen jsem nikdy takovou práci za odpovídající mzdu nesehnala. Rozhodně ne ve svém oboru.

Mám ale jednu takovou kacířskou myšlenku. Najednou toho totiž strašně moc stihnu. Nejde o to, že by najednou s narozením dítěte volného času přibylo, nýbrž o to, že vše dělám tak nějak intenzivněji právě proto, že toho času znatelně ubylo. Tato situace mi není neznámá. 

Každý rok jsem jako učitelka začínala prázdniny s předsevzetím, že za ty dva měsíce pohnu s diplomkou/dizertací víc než za celý uplynulý rok. Vždyť mám přeci dva měsíce volna! Jenže intenzita práce, na kterou jsem byla zvyklá z pracovního procesu, mi vydržela třeba první týden. Pak začala mysl polevovat.

Vstávala jsem později a později, déle snídala, počet uvařených hrnků s čajem během psaní se zvyšoval, prokrastinace na internetu se stala běžnou součástí práce. A na konci prázdnin jsem neměla víc než, kolik jsem toho napsala za jeden měsíc v červnu. Je to asi celkem normální, když čas není, stihne se toho víc. A to je přesně ta situace, jaká nastala na mateřské.

Dělení dne

Stále si stojím za tím, že času na mateřské není míň ani víc, jak jsem už o tom psala zde.

Ale rozhodně je méně toho času, který bych mohla v kuse věnovat jedné jediné činnosti. Den se dělí na dobu mezi vstáváním a obědem, příp. na dobu, kdy dítě vydrží vzhůru si samo hrát a kdy už je unavené a nevrlé a vyžaduje asistenci. Dále na dobu, kdy spinká. Na

dobu mezi spaním a svačinou a tak dále. Cokoliv chci udělat, musí se vejít do časově omezených intervalů. O to rychleji musí být vše hotovo.

Práce a studium

Studovat a psát můžu víceméně pouze v době, kdy Toníček spí. A nejlépe přes den, protože večer už (také vlivem těch intenzivně prováděných činností) padám na čenich. Neexistuje tedy prokrastinace. Není čas na nic navíc. Uložím Toníka, zaleju horký nápoj, otevřu počítač a píšu. Nezvedám telefony, neodpovídám na zprávy. Každá minuta se počítá a je třeba makat, protože dítě se může každou chvíli vzbudit. Nikdy mi práce nešla tak od ruky jako teď. Když jsme třeba u rodičů a nemusela bych se dítěti zdaleka tolik věnovat, protože babička a dědeček si s ním dobrovolně hrají, nenapíšu toho tolik, protože mám na práci celý den.

Rychle docvičit…

Každý den cvičím. Už od porodu. Mám za to, že mi správné cvičení před porodem a těsně po něm urychlilo rekonvalescenci po cisařském řezu. A taky pomohlo spravit postavu a fyzičku. Takže stále cvičím. Nekdy posiluji, někdy se věnuji rehabilitačnímu cvičení na centrum těla, protože špatná záda máme tak nějak v rodě a desetikilové dítě páteř namáhá, ne že ne. Někdy cvičím s Toníkem a užíváme si to. Ale k pořádnému tréninku ho nemůžu potřebovat. Jelikož činky, balanční podložka nebo gymnastický mie, to jsou všechno strašně super hračky. Zvlášť když s nimi maminka dělá ty hrozně zajimavé věci.

Bohužel mi přijde poměrně nebezpečné zvedat činky ve stoji na balanční podložce nad dětskou hlavičkou, takže Tonda musí být zaměstnán jinak. Řešení jsem našla poměrně

nedávno. Když Toniček dosvačí, chvíli by měl v klidu trávit. Jelikož ovocná svačina je kolem čtvrté, rád si také unavený odpoledním hraním na chvili odpočine. Na cvičeni mám tedy asi 28 minut. Tak dlouho totiž trvá jeden dil Krtečka. A nic jiného než Krteček Tonika nezaujme natolik, aby seděl a nechal mámu cvičit. Kromě předpovědi počasi, ta ho bavi ještě vic. Ale to bych si moc nezacvičila, ta je podstatně kratší. Musim tak vložit veškeré potřebné cviky do tohoto časového intervalu a to se pak člověk krásně zapotí.

Nákupy, zařizování, procházka

Toník ráno vstane, dostane snídani a jdeme na procházku. Z venku se musíme vrátit včas, aby stihl sníst oběd a šel spát. Ráno tak není času nazbyt. Vše musí být rychle připraveno. Na procházce pak musím stihnout nachodit své předepsané kilometry, oběhat veškeré zařizování, nakoupit a také se stavit u Tonikovy oblíbené fontánky či nakrmit kachny, aby z toho taky něco měl. Když se výlet protáhne, ke konci mi to dá mládě náležitě sežrat. Je nepříjemné, fňuká, hází věci z kočárku a já neustále opakuji: “Už tam budem, Toniku, už půjdeme domů … ještě chvíli vydrž.“

Dříve jsem si nakupování docela vychutnávala a v důsledku toho také koupila mnoho nepotřebných položek. To teď neexistuje. Nebudu přeci nákupem ztrácet čas, který můžu využít chůzí, krmením kachen nebo pozorováním kouzelné vodní kaskády.

Sportujeme intenzivněji

Když jsme dřív chodili s manželem do lezeckého centra, strávili jsme tam celé odpoledne. Chvíle lezení, chvíle povídaní s kamarády, chvíle odpočinku s Kofolou. Teď máme zásadní limit, být včas doma, aby hlídaci babička, která sama chodí do práce, mohla včas také dojet domů. Neztrácíme tedy čas. Lezeme stěnu za stěnou a po hodině a půl už nemůžeme a míříme domů.

Totéž platí pro lyžováni. Bez Toníka člověk trávil dovolenou na lyžich jako normální člověk. A spočítejte si, kolik času na takové dovolené reálně lyžujete, když si odmyslíte sezení na obědě, slunění na terase horské hospůdky, čekání na kamarády pod svahem, diskuze na téma: “kam pojedeme ted“ nebo přesuny mezi středisky. Jistě, i to k tomu patři, ale reálného času na sjíždění svahů vám mnoho nezbude.

Na poslední lyžařské dovolené jsme se museli s manželem střídat. Každý měl zhruba tři hodiny, než se vydal za Tonikem na apartmán. Tedy využít nejlepší kopec (naštěstí byl ten nejlepší kopec hned u našeho apartmánu), trhnout se od ostatních, spořádat proteinovou tyčinku – oběd počká. A drtit svahy tři hodiny v kuse. Nikdy jsem si tak dobře nazalyžovala a nikdy mě tak nebolely nohy. A pak člověk přišel na apartmán, naložil mládě do kočárku a šel se slunit do té hospůdky. Nakonec o nic podstatného nepřišel.

Intenzivnějši odpočinek

Kolik času jsem dřív strávila sjížděním sociálních sítí či sledováním pořadu v televizi, který mě v podstatě vůbec nezajímal. Teď vím, že na knížku mám zhruba třicet minut, než se Toník v kočáře vzbudí. Že ten film si vychutnám jen teď večer, když už mládě spí. Neztrácím čas tím, co ani dělat nechci. Hned začnu dělat to, co mě skutečně baví. A o to víc si to užiji. 

Ve finále jsem toho na mateřské přečetla víc než kdy dřív. Protože vlivem nedostatku času víc přemýšlím nad tím, co chci v té chvíli volna skutečně dělat.

Podobných situací je víc a každá maminka to asi pozná. Člověk musí stihnout uvařit večeři, než manžel vykoupe dítě; nakrájet mláděti svačinu dřív, než ho přestane bavit vláček a začne se nebezpečně plést v blízkosti kuchyňského nože. Pověsit prádlo dřív, než si uvědomí, že jsem ho zavřela do ohrádky a začne protestovat. A tak dále. Člověk musí stačit víc věcí za kratší dobu. Ano, matka, natož matka více dětí, je ideální adept na umření vlivem nějaké z způsobených stresem.

Ale o to víc si pak užijete ten ,,aaach“ moment, kdy se z dětské ložnice neozývá nic než ticho, v kuchyni vrní myčka, najedený manžel spokojeně nadává u počítače, nakrmený kocour vám přede na klíně a vy máte těch pár desítek minut na čtení, než vás konečně přemůže únava.

Člověk si ty chvíle prostě musí umět užít.

Toník a zvířátka č.2

LISTOPAD 8. 2017 – USOUSEDOVICTONICKA

Před nedávnem jsme měli na hlídání boloňského psíka od rodičů. Jak se Toník snášel s naším kocourem, o tom už jsme jednou psali. Doba se změnila. Tonda měl období, kdy se strašně moc chtěl s kocourem kamarádit, ale ten mu zdařile unikal. Překvapilo mě, jak se s tím, ale naše šelma vyrovnala. Teď už se o něj naše dítě moc nezajímá, navíc se kocour pohybuje konstantně v horních patrech domácnosti a zdařile drží krok s postupem Toníkovy vertikalizace. Většinou dává najevo kočičí vznešené opovržení, ale když přijde z venku, nezapomene Toníka pozdravit. Ten okoukal kočičí pozdrav, a tak k mému údivu už

několikrát do kocoura na oplátku taky vrazil hlavou.

Zajímavé je, jak zvířata Tondu berou. Přestože na současném vývojovém stupni je svými

schopnostmi bližší zvířátkům, domácí mazlíčkové nějak chápu, že spadá do kategorie homo sapiens. Tak mu např. pes nosí hračky, aby mu je házel, nebo pod ním sedí, když vezme do ruky krabičku s pamlsky. Kocour na něj mňouká, že jako člověk přeci ovládá kouzlo otvírání dveří.

V domě s námi bydlí ještě větší dědův pes, Betyna. Ta přebývá na zahradě a

setkáváme se s ním víceméně jen tehdy, když vyrážíme na procházku. Ta po

kočičím způsobu Toníka spíše ignoruje, ale znatelně méně vznešeně. Dobře chápe, že košík kočárku bývá často k prasknutí přeplněn nakoupeným jídlem a když se vrátíme z procházky, vrhá se k němu. Toník k ní pak natahuje ručičky, ona je sem tam olízne a mládě se tomu

hrozně vesele směje.

Jak do této rovnice vstupuje Kimi, půjčený boloňský psík? V prví řadě se chudák pes nenají. Tonik miluje misku s granulemi. Dřív se v nich jen tak prohraboval, ale teď už vezme granuli a neomylně jí rozkouše a sní. Kocour může mít misky na okně nebo na lince, pejsek dost těžko. Takže, pokud je Toník ve fázi bdění, pes se prostě nenají. Nejdůležitější jsou ale procházky. Se psem se musí chodit ven a my normálně chodíme jen na jednu procházku denně. Teď máme vždy dvě.

Dramatický bývá ale pouze návrat domů. Když otevřu branku, obvykle přiběhne i kocour, který nás slyšel z dálky a teď se chystá domů. A nadchází řešení rébusu podobného tomu o farmáři, který převážel hlávku zelí, kozu a vlka přes řeku. Kimi je nevychovaná a tudíž nesmí zůstat sama s větším psem, aby ho nevyprovokovala k rvačce. Kocour se sice s Betynou snáší, ale jakékoliv zahánění do úzkých u dveří bych taky neriskovala. Kimi a kocour se snáší, vždycky se očuchají, a kocour se s okázalým nezájmem odnese dále. Ale při

sebemenší příležitosti sekne, nejčastěji ze zálohy. Do toho Toník nadšeně péruje v

kočáře a vyskakuje z něj, aby mu pejsek olízal ručičky, takže kočár nelze v prudkém kopci

nechat bez dohledu.

Betyna zase cíleně blokuje cestu, aby jí neuniklo to jídlo, které určitě vezu. Ani kocour, ani Kimi kolem ní nechtějí projít a ani jeden z nich nechce projít dveřmi, když na schodech ten druhý sedí. A samozřejmě ani jeden z nich nepůjde dál do domu, dokud nepůjde panička, čekají přeci na mě. Zamknout za sebou branku, odemknout dveře a vynést do schodů dítě je najednou zapeklitým oříškem. Rébus pokračuje doma.

Vypustit dítě na zem, umýt a usušit psa, svléknout dítě, aby se neupeklo, rychle pohladit a nakrmit kocoura, aby se necítil odstrčený. Než tyto činnosti panička dokončí, svléknout se opravdu nestihne, takže se mezitím upeče. Ať žije zima. Ale musím říct, že ten pocit, když jsou všechna zvířat umytá, učesaná, nakrmená a vyspávají v pelíšcích; a Toník je nakrmen, převlečen do domácího a spokojeně si jezdí s autíčkem, to je krásný pocit.

Asi bychom to dlouhodobě zvládli, ale zatím si přeci jen pejska domů pořizovat nebudeme.

A poučení?

Osobně si myslím, že zvířátka a děti patří dohromady. Ano, je to velký kus práce navíc dítě a zvíře. Člověk musí být dvojnásob ve střehu, když jsou spolu v jedné místnosti. Péče a čas se musí dělit, aby se ani jeden necítil odstrčený. Natož potom procházky se psem. Ale zvíře v rodině dítěti uštědří několik velmi cenných lekcí. A to i v případě batolete.

  1. Sebeovládání a trpělivost

Toník se musel naučit, že když se na kocoura bude vrhat, kocour půjde pryč. Když bude křičet, kocour mu uteče. První pokusy byly ale docela dojemné. Toník si chtěl pohladit kocoura. Plížil se k němu. Ani nedutal, lezl velmi pomalu. Ale, když už měl kočičku na dosah ruky, nevydržel to, udělal ,,hohoho“ a kocour frnknul pryč. Nicméně se nakonec naučil na kočičku pomalu. A něžně. Zvykl si třeba kocourovi ruku jen nastavit a on se ,,pohladí“ sám. Nebo nastavit ruku pejskovi k olízání. Ale samozřejmě je to jen batole…

2. Když mi ublížíš, já to vrátím

Tonda je jen batole a nedokáže být na kocoura vždy jemný, někdy ho popadne a já ho musím vysvobodit, protože ten náš dobrák jen tichým mňoukáním dává najevo, že se mu to nelíbí, neožene se. Ten mu moc lekcí neuštědřil. Ale pejsek od dědečka, to je jiná. Kimi má bohaté zkušenosti s dětmi, Tonda není v rodině první. Přesto (nebo právě proto) je ale v okolí Toníka velmi ostražitá a nervózní. Když se k ní sápe na křeslo, vyštěká ho. Když jí chytne za ucho, kvikne a ožene se. Vždycky jsem poblíž, takže k žádnému skutečnému konfliktu nedojde. Ale je to velmi užitečná lekce.

Když totiž chytne za nos mámu, nastaví nos znovu, protože to je máma. Zvíře (nebo sourozenec) si ublížení líbit nenechá a dítě se učí, že jestli si chce udržet kamaráda, musí se podle toho chovat.

3. Pravidla

Tonda má v tomto životním období docela dost volnosti. Máme pravidla, která se

dodržují důsledně (záchod, odpadky atd.) a ta, která se dodržují méně důsledně (ovladač, mobil…), ale všechna jsou nařizována zvnějšku. Zvířátka poskytují možnost naučit dítě, že jsou pravidla, která musí dodržovat ve vlastním zájmu. Pokud chce, aby se s ním zvíře kamarádilo, neschovávalo se, neutíkalo mu, nechalo se pohladit. Je jich zatím jenom pár, ale Toník už např. ví (i když občas ho na to musím opětovně upozornit), že když kocour

spinká, nebude si hrát a necháme ho na pokoji. Když zvíře jí, v žádném případě se

na něj nesahá. A teď se snažím naučit nové pravidlo, ke zvířátku se nikdy nepřibližujeme ze strany, kde nás nevidí.

Na kočce se totiž toto pravidlo učí blbě, zkuste se přiblížit k ostražité kočce tak, aby vás neviděla. Ale u pejska zaujatého žebráním jogurtu se to může stát velice snadno a Toník se může naučit, že se to pejskovi nelíbí a možná se i ožene. Samozřejmě, že se vyskytne i mnoho nevýhod soužití dětí a zvířátek. Sám rodič totiž musí mít rád zvířátka.

Ještě dlouho to totiž budu já, nikoliv Toníček, kdo ponese za zvířátka odpovědnost. Ale já měla do narození vlastního mláděte vždy radši zvířátka než děti, takže mě to nedělá problém. Na druhou stranu, zvířata mají v zásobě ještě mnoho dalších životních lekcí, která mohou Toníka naučit, jak bude růst. Jsem ráda, že mám o důvod víc si zvířátka pořizovat.