Pálavská reklama na miminka 

Dovolených už jsem s našima zažil mraky. Na Jižní Moravě jsem byl dokonce podruhé. Tehdy poprvé jsem ještě nelezl a nestál, ale i tak jsme si to s rodiči moc užili. Naši se z nějakého důvodu věnovali takovým skleničkám na dlouhých nohách a vedli vzrušené debaty na téma té tekutiny uvnitř. Ale místní vinaři se s nimi moc nebavili, protože jsem je vždycky zaujal já, jak jsem byl roztomilý a chechtal se na ně.

Taky jsem tam měl spoustu tet a strejdů. Takže, když maminka řekla, že pojedeme na Pálavu, tak jsem se docela těšil. Auto jsme tradičně naplnili k prasknutí a jako obvykle tatínek zapochyboval, zda se to tam vejde, když mu maminka ukázala zabalené tašky. Rád bych řekl, že jsme tolik věcí nepotřebovali. Ale bohužel jsem nakonec musel jet domů v lehce poblinkaných kalhotách a po Novosedlech drandit v nevkusné šusťákové kombinéze na trávu, protože se mi nějak podařil všechno ušpinit, domácí netopili a nic neuschlo. Máma měla holt vzít oblečení víc!

Cestu jsem prospal a hned, jak jsme přijeli, dali mě naší do kočáru a vyjeli jsme na procházku po vesnici. Zasedli jsme do vinotéky a tam bylo moc zajímavých věcí, ale naši mě nenechali krámovat ani prozkoumávat. Ale zato si mě tety a strejdové pořád chovali, tak naši

skoro zapomněli na mojí večerku. Jako na minulé Pálavě. To mám rád, připadám si pak jako dospělák.

Druhý den byl ale doslova terno. Něco takového jsem ještě nezažil. Ráno jsme vyrazili autíčkem do jiné vesnice, tam mě naši naložili do kočáru a jezdili jsme od sklípku ke sklípku. Naši měli na krku skleničky a v ruce takové hezké barevní papíry – oboje jsem moc chtěl, ale ani jedno mi nedali. Ale bylo tam moc věcí k vidění: koně, poníci, lidi v krojích, lidi bez krojů, děti, auta, bagry, husy… no, prostě jsem si mohl oči vykoukat.

A tety a strejdové se u mě střídali, takže jsem si ani nevšiml, že jsem vlastně skoro celý den v kočáře nebo v náručí. Normálně chci lozit a kramařit, ale takhle mi to ani moc nevadilo. Rodičové se teda podle mého názoru museli docela nudit. Už jsem na světě nějakou tu chvilku a pochopil jsem, že jim ty všechny krásné a zajímavé věci vůbec tak krásné a

zajímavé nepřijdou. Asi už jsou tu moc dlouho a zapomněli se ze všeho radovat, ale teď už se tomu nedivím. Většinou jen seděli nebo stáli, upíjeli z těch skleniček, mizeli ve sklípku a vraceli se, vzrušeně debatovali nad podstatou a kvalitou obsahu těch skleniček… to by mě tak bavilo!

Kdyby nějaký můj mimi-kolega chtěl debatovat nad tím, o kolik je Sunar sladší než Nutrilon a jestli ta Beba má větší jiskru než Babylove mléko, no to bych padl. Dospělí jsou divní. Občas taky něco jedli, tak to zase chápu, co na tom vidí. Naštěstí mě krmili docela často, takže jsem si na vlastní hlad ani nevzpomněl. Dokonce mě jednou vzali do sklípku s sebou. Střídal jsem se u tet a strejdů na klíně a teda tam mě to štvalo. Na stole totiž bylo všechno strašně lákavé – skleničky, provázky na skleničkách, barevné a lesklé papíry, peněženky, mobily… a já na to skoro dosáhl a když už jsem na něco dosáhl, sebrali mi to. Dostal jsem vztek

a byl jsem rád, když jsme šli zase drandit v kočáře po vesnici.

Večer jsem u mámy v náručí tancoval na hudbu místní kapely. Všichni měli veselou a dobrou náladu. Už mě teda dostávala únava, ale spát? To bych mohl o něco z té srandy přijít! Ale

když jsme čekali na taxi, už toho na mně bylo moc. To už mě ty zážitky začaly přemáhat. Ale pořád na mě někdo dělal opičky nebo houpal a chodil s autosedačkou. Táta u toho dokonce dělal ,,brm, brm,“ abych si jako myslel, že je auto. To já zase taková guma nejsem, aby mě tím oblbnul, ale bylo mi trapně za něj, tak jsem aspoň nebrečel.

V taxíku jsem usnul a držel se mámy za ručičku. Doma mě naši vykoupali, dali mi mlíčko, a přestože jsem celý den byl veselý a spokojený, když jsem zjistil, že jsem v postýlce a že mám zpívacího pejska, měl jsem takovou radost, že jsem se smál nahlas, i když mi padala hlava. Jeden někdy pro všechny zážitky zapomene, jak má tu postýlku a pejska rád. No a pak jsem chrněl hezky až do rána.

Naši říkali něco o tom, že prý to byla náročná dovolená a když jsme přijeli domů a já se vrhl

zkontrolovat všechny hračky, šuplíky a kocoura, máma se tvářila, že usne ve stoje. Ale za sebe musím říct, že dovča je super výmysl. Rodiče jsou veselí a zapomínají na mojí večerku, poznávám nové tety a strejdy a zážitků mám vždycky ke zpracování na týden dopředu. Už abych jel na nějakou další dovolenou!

Děkujeme panu Estvillovi

Není to tak dávno, kdy se tento blog hemžil historkami o uspávání a kdy jsem považovala noční nevyspáni a vstávání v půl šesté ráno za běžné součásti mateřského života. Ale když se několik dní za sebou uspávací seance doprovázená příšerným řevem opakovala dva až třikrát denně, řekla jsem si dost.

Musí to jít jinak. Začala jsem zjišťovat. Z několika stran jsem měla pozitivní reference na metodu kontrolovaného pláče (ať už tu konkrétní podobu vynalezl kterýkoliv pán). Nikdy jsem nebyla zastánce žádného výchovného stylu, který by obnášel řev, i když je mi jasné, že bez trochy pláče (na obou stranách) se život rodiče neobejde. Byla jsem smířená s tím, že budu Toníkovi několik hodin zpívat a držet ho za ručičku.

Ovšem, místo toho jsem několik hodin držela za ručičky svíjející se dítě, které sice bylo utahané, že se mohlo uzívat a vyšmudlat si očička, ale chtělo si za každou cenu hrát na bříšku. Silou veškeré své vůle padající kukadla otvíralo, dokud se neuvztekalo do absolutního vyčerpání. Tehdy jsem začala situaci vnímat trochu jinak. Nikde jsem na tento problém nenarazila. Všechny děti v mém okoli prostě plakaly, když je maminka odložila z náruče nebo odešla z místnosti. Já položila Toníka do postýlky a únava se změnila v

nevyčerpatelnou studnici energie, mládě se postavilo, a když jsem odešla, vesele si

hrálo, dokud ho vyčerpání a přetažení nedohnalo. Potom většinou už pouze řvalo bez ohledu na to, zda jsem tam byla nebo ne, protože bylo vyčerpané a neumělo ani nechtělo usnout.

Metoda kontrolovaného pláče

Jednoho dne jsme se tedy s manželem rozhodli, že to musíme změnit. Nakoupila jsem dostatek vína, na týden jsme oba zrušili všechny plány na večer, já si do diáře napsala velkým písmem ,,konec uspávání,“ abych věděla, že si ani na den nemám nic plánovat, protože i ve dne mě čeká peklo.

Metoda kontrolovaného pláče spočívá v tom, že dítě se neuspává, pouze navodíme atmosféru spánku, položíme, pohladíme, dáme plyšáky a další usínací pomůcky a odejdeme. V určitých intervalech (a zde se jednotlivé metody liší) se do dětského pokoje

vracíme, ale dítě nijak neuspáváme, nevyndáváme z postýlky, pouze, jakkoliv je nám přirozené, ho ujistíme o své lásce a jdeme pryč. Důležité je, aby se intervaly prodlužovaly. Největší překážkou pro mě bylo spaní v samostatném pokoji. Do té doby Toník spinkal v postýlce vedle naší postele. Zprovoznili jsme tedy znovu pro klid v duši monitor dechu a rozhodli se to zkusit. Jelikož s uspáváním trval řev po uložení do postele přes den průměrné

40 minut a večer kolem deseti, ale někdy se protáhl i na několik hodin, čekala jsem  několikahodinové plačící peklo. Byla jsem také plně srozuměná s možností, že to prostě nezvládnu a plakat ho nenechám.

Začátky

Uložili jsme Toníka do postýlky, pohladili, dali dudlík, zpívacího pejska a mazlícího zajíčka a šli večeřet. Pravidelně jsme ho tam chodili uklidňovat. Několik minut si povídal a hrál s pejskem a zajícem. Pak začal plakat. Pláč mu vydržet celkem 15 minut. A pak bylo ticho. S manželem jsme na sebe koukali a báli se do místnosti vejít. Když jsme se odvážili, zjistili jsme, že Toník spí. A chrněl dál.

V noci se probudila dvakrát na krmení, když dopil flašku, zaplakal, ale než jsem se vrátila z kuchyně s novou láhví, pláč ustal. Čekala jsem tedy 10 minut, abych ho mohla jít bez starostí přikrýt a zkontrolovat a spát dál. Poprvé za tento kalendářní rok jsem mohla mezi krmením dítěte spát. Žádné hodinové uspávání, žádné přemlouvání, že je noc a hrát si budeme ráno. A co víc, Toník se probudil ve svých 5:30, šla jsem ho pohladit, řekla, že my ještě máme noc, odešla, a on spal dál. Dokud nás neprobudil manželův budík.

Denní uspávání nevypadalo zdaleka tak idylicky. Provázel ho půlhodinový pláč ještě několik dalších dní. Ale ve srovnání s tím, co jsem zažívala při uspávání, to byl slabý odvar. Druhý večer jsme Toníka uložili, políbili na dobrou noc, on si 10 minut hrál a povídal… a pak bylo ticho. Přitulil se k pejskovi, sám si dal do pusy dudlík a usnul. Prostě se naučil něco, co do té doby neuměl – usnout. A u nás doma nastala oáza klidu.

Vývoj

Nebudu následný vývoj idealizovat. Našly se i později večery, kdy třeba deset minut plakal. Nebo dny, kdy plakal třeba i hodinu. Ale docházelo k tomu méně často než při původním uspávacím rituálu. A tyto situace se stávaly řidšími a řidšími. Postupem času se odbouralo

jedno noční krmení a Toník už vstává na jídlo jen jednou za noc a to kolem páté hodiny. Potom spinká do budíku, který manželovi zvoní někdy kolem půl osmé. Pokud jsem vzhůru dřív, často ho slyším, jak si potichu v postýlce hraje.

Abychom měli přehled, nainstalovali jsme mu do pokoje kameru. Víme tedy, že zhruba hodinu před probuzením se posadí, hraje si s pejskem a s dudlíkem, a až když zaznamená nějakou aktivitu v našem pokoji, začne se projevovat hlasitěji.

Několikrát už nás nechal spát do devíti. Časy, kdy jsme museli vstávat v 5:30, protože mládě je vzhůru, jsou pryč. Stejně jako pravidelně se opakující probdělé noci.

Když vstáváme v osm, a ne v šest, není nutné ukládat díte k dopolednímu a potom k odpolednímu spánku. Krásně vydrží do oběda a jeden dlouhý spánek mu většinou vystačí do večera. Přes den většinou usíná po několika minutách hraní a následném nadávání. Večer už často usíná zcela bez protestů.

Výsledek

Celý náš život se přestal točit okolo spánku a uspávání. Můžeme uložit miminko a jít večeřet.

Nečekáme až se jednomu nebo druhému podaří zbojníka uspat. Babičky se nemusí uspávání (které se pro nás stalo samostatnou vědeckou disciplínou) děsit. A ani to moc nebolelo. Netrápily nás hodiny hysterického pláče, na které jsem byla připravená. Někteří psychologové uvádí, že dítě přestane plakat a usne, ne proto, že by se to naučilo, ale protože si pomyslí, že pro nás není důležité, pomoci se nedovolá a padne vyčerpáním. Náš případ to není. Toník nepadne vyčerpáním, zcela vědomě se po skončení hry schoulí k plyšákovi, vloží do pusy dudlíka a usne. Když pláče, vždycky za ním přijdeme a pokud mu je špatně a je třeba nemocný (to samozřejmě z obvyklého režimu povolím) stejně nás volá, takže žádné poškození našeho vztahu tam nevidím. Když to srovná s každodenní rvačku o to, kdo padne vyčerpáním dřív, jakou jsme praktikovali před tímto experimentem, vidím zde

pouze pozitiva.

Sama nevím, jak bych reagovala, kdyby Toník místo pár minut brečel několik hodin v kuse. To by mi asi nestálo za tu vidinu prospané noci. Ale my neměli srovnání. Pro nás bylo samostatné usínání posunem k lepšímu ve všech ohledech. Každé dítě je jiné a každé vyžaduje kontakt méně nebo více intenzivně. Pro nás to ale bylo.

Místo vztekání na obou stranách a nervů z uspávání máme klid a dostatek spánku celou noc. A to se vyplatí.

Toníček v zoo

Lidi, víte, co to je zoo? Já už jo. Je to takové místo, kde se rodiče chovají fakt divně. Máma o tom mluvila asi měsíc v kuse, jak půjdeme do zoo. Tak jsem byl zvědavý. Konečně přišel ten den. Naši naplnili kočár k prasknutí a vyrazili jsme. Jelo se metrem a autobusem a to já rád, koukal jsem a péroval v kočáře. Nejlepší bylo to svítící modré tlačítko, ale za celou cestu se mi ho přes veškerou snahu nepodařilo zmáčknout.

DSCF7828.JPGUž jsme byli vevnitř. „Toníku, uvidíš pandu,“ začala maminka. Dojeli jsme k takové jámě plné křoví a stromů. Naši tam civěli, tak jsem tam civěl taky, ale nic zvláštního jsem tam neviděl. To naše zahrada je zajímavější, tam se prochází aspoň kocour a sem tam nějaká cizí kočka nebo naše Betynka.

„Tak panda je asi zalezlá… ale je zima, dám Toníkovi bundu,“ řekla maminka.

„Tak dojedem aspoň k medvědovi, obíkneš ho tam, ať z toho taky něco má,“ mínil tatínek.

Pojal jsem podezření, že „něco z toho mají“ spíš rodiče než já, ale nechal jsem si to pro sebe. Pak jsme přišli k takové velké televizi a v ní plavali dva lední medvědi. Táta s mámou poskakovali, jak je to super, že je ten medvěd hned u skla a dokonce se odráží tlapou. Já to moc nechápal. V naší telce doma jsem samozřejmě už ledního medvěda viděl, ale s tím byla větší sranda. Třeba skákal z ledu do vody nebo si hrál s tuleněm. (Občas mi ta hra přišla docela na krev, ale máma mě vždycky ujistila, že ten tuleň ještě vstane, že si jen tak hrajou…) Tak mě teda máma oblékla a jeli jsme k vydrám. Za sklem ležela vydra a žrala kuře. Fakt vzrůšo. Kuře umím jíst taky… tak jsem si vzpomněl, že mám hlad.

Naši zastavili kočár u lavičky a že mě nakrmí. Střídali se u toho a ten kdo nekrmil, hledal štěňata psa pralesního. To jsem si už byl svým podezřením zcela jistý. O mě tady vůbec nejde. Naši hledají nějaká štěňata. Když jsem dojedl, chvíli jsem byl hodný. Péroval jsem v kočáře a hrál jsem s našima takovou hru.

Rodič: „Hele, Toníku, emu!“

Toník: (buchy, buchy s chrastítkem do kočáru – emu – nezájem)

Rodič: „Hele, Toníku, klokan!“

Toník: (klokan nezájem – zato držák na nápoje na kočáru – extrémní zájem)

Když jsme došli k vlkům, tak mě ta hra ale přestala bavit. Začal jsem se vztekat. Máma si naštěstí vzpomněla na naši oblíbenou hru, kdy já na šroub od držáku na nápoje věším všechno, co se tam dá pověsit. Bohužel, mi nevzala má oblíbená maxicéčka, ale jen takové chrastítko na gumovém kruhu a to se tam věšelo blbě. Pořád to padalo a naši byli rozptýlení pohledem na ta cizí zvířata a sbírání spadlých hraček se dle mého názoru věnovali dost laxně. Tak mi to vydrželo jen chvíli a vztekal jsem se.

Když jsme došli do dolní části zoo, pochopil jsem, že musím vytáhnout co nejtěžší kalibr. Začal jsem tedy řvát. Máma narychlo vytáhla láhev s mlékem a že mě nakrmí. Tak to jsem si tedy nechal líbit. Ale…

„Hele, ten tygr tam pózuje!“ řekla máma.DSCF7834.JPG

„Tak ho nakrmíme tam, ne?“ na to táta.

A flašku mi sebrali. To mě ale nakrklo. Fakt hodně. Tak jsem řval, co to šlo. Máma usoudila, že tam takhle přijet nemůžeme, nebo toho tygra vyplaším svým řevem a ti turisti, co si ho fotí a natáčí, nás umlátí popruhy od fotoaparátů. Tak mě táta krmil za jízdy a máma řídila kočár směrem k tygřímu výběhu. Tam jsme zastavili, táta fotil, máma krmila. Pak jsem musel s flaškou v puse pózovat s tygrem, to bylo ponižující. Malé zadostiučinění mi přinesl tygr, který to zabalil a slezl z kmenu dřív, než táta stihl zmáčknout spoušť. Po mlíčku jsem byl unavený, ospalý a protivný. Bylo toho na mě moc. Ale máma mě položila, dala mi dudlík, tak jsem se omezil na občasné pobrekávání.

„Tak se asi podíváme na ty velemloky a půjdem, ne?“ komentoval situaci odevzdaně táta. Tak jsme se trápili ještě nějakou chvíli, než jsme jeli na autobus. Když jsme dojeli domů, naši mě rychle nakrmili, vykoupali a já padl jako podťatý strom. Máma mě tahala ráno z postýlky v osm, spal bych klidně dál.

Za mě teda nevím, co naši na té zoo mají. Prý jsem na to ještě malý, tak třeba za rok, ale že bych se na to těšil, to nemůžu říct!