Toníčkovy koníčky

Maminka mi odmala zpívá písničku ,,Sousedovic Toníček, nemá žádný koníček.“ Dlouho jsem si myslel, že je to pravdivý text. Ani v jedné krabici s hračkami, se totiž žádný kůň nenachází. Což je zvláštní vzhledem k tomu, že maminka mě nutí koukat v telce na koníky, kteří skáčou, běhají nebo dokonce tancují, skoro denně. Ale teď, když už nejsem taková hloupá guma jako před měsícem, jsem pochopil, že ten text nemám brát doslova. Říká se tomu meta fóra, nebo tak nějak. Koníček je to, co člověk rád dělá.

A teď, když to chápu, tak mi ten text připadá jako zrada. To přeci vůbec není pravda! Já mám koníčků, že bych je mohl rozdávat! Tak jsem se rozhodl, že napíšu tento článek, vyberu své nejzajímavější a nejvíc nejoblíbenější koníčky a zveřejním je, aby se už o Toníčkovi nikdy neříkalo, že nemá žádný koníček.

Slajduju

Začalo to autíčkem. Zjistil jsem, že když na něj položím ruku, ono jede a já můžu lézt za ním. Je to hrozná sranda. Pak jsem zjistil, že to můžu dělat se vším, protože po té naší podlaze všechno krásně klouže. Tácek, bubínek, peněženka, klobouk, kočíčka, flaška.. Vždycky jedu přes celý byt a když narazím, tak mě to hrozně namíchne a začnu řvát. Narážení do stěn, to já nemám rád.

Kramařím

Šuplíky. To je moje. Vždycky si nějaký šuplík otevřu a vyndavám z něj věci, zpátky už je většinou nedávám, i když někdy taky. Všechno to vyndám a pak si z té hromady vyberu něco, s čím slajduju. Taky mě baví ty šuplíky otvírat a zavírat, u toho se chechtám. Pak si tam přiskřípnu prstíky a začnu řvát. Skřípání prstíků mě už moc nebaví, ale očividně to k té zábavě patří a člověk s tím musí počítat.

Zkouším hloubku a výšku

V jedné moudré knize psali, že dítě ve věku deseti měsíců zažívá první zkušenost z hloubkou a výškou a musí ji neustále zažívat znovu a znovu. To já dělám rád. Když jedeme v kočárku, tak házím věci dolů a koukám se, jak padají. Máma to sebere, otře nebo nastříká dezinfekcí, vrátí mi to a já to zase hodím dolů. Je to hezké, já se bavím, maminka se baví. Někdy se máma naštve a už mi to nevrátí, že už je to moc špinavé, tak to mě pak nebaví.

Elektronika

Kabely jsou fajn. Mávám s nima a oni dělají takový fajn zvuk a tak hezky se vlní. Ty konektory si taky rád cpu do pusy, jsou takové třpytivé. Když máma zapomene někde ovladač nebo mobil, hned si toho všimnu a vezmu si ho. Mačkám tlačítka, dělám ,,buchy, buchy“ a strkám si to do pusy. Musím rychle, než máma přiběhne a sebere mi to.

Záchod

Máme doma takové dvě místnosti, které přede mnou zavírají. Vůbec se nedivím. Jsou tam takové hezké lesklé mísy, ve kterých teče voda a mají v nich zavěšené takové hezké voňavé kytičky. Rodiče si vůbec ty nejzajímavější věci nechávají pro sebe. Vždycky, když to tam zapomenou zavřít, tak tam rychle dolezu a začnu si s těma visícíma kytičkama hrát. Máma hrozně ječí a pak mě skoro celýho umyje, nějak to nechápu, proč jí to tak vadí a proč mě pak myje. Vždyť je to tam takové voňavé a čistě bílé…

Kocour Kvído

Kvído je kámoš. Vždycky přijde a otře se o mě. Už jsem se to naučil a zdravím ho taky tím, že se o něj otřu hlavou. Já vím, že bych měl u toho pozdravu zůstat a dál ho nechat být. Když on je Kvído tak jemňoučkej a chlupatej a tím ocasem tak srandovně mává. Nemůžu si pomoct. Musím ho chytit za chlupy a tahat a snažit se narvat si ho do pusy. Máma vždycky nadává a učí mě dělat ,,malá.“ Já vím, že mám dělat,,malá,“ ale když on Kvído nevypadá, že by mu to vadilo. Naopak, nikdy mě nekousne, a když přijde máma, tak kousne jí. Určitě má vztek, že nám zakazuje si spolu hrát!

Mám ještě další koníčky. A každý týden přijdu na něco nového. Někdy si hraju is mámou nebo s tátou, abych jim udělal radost, ale většinou chci mít čas pro sebe na svoje hraní. Mám těch koníčku přeci jen docela dost.

Tak zase někdy, jdu slajdovat s vláčkem!

Děti a pud sebezáchovy

Často se dočítám v moderních knihách o výchově, nevýchově nebo svobodné výchově, jak si děti nic neudělají. Paní Liedloffová v Konceptu kontinua dokonce razí teorii, že dítě spadne právě proto, že mu to rodič vsugeruje (“Nelez tam, spadneš!“). Na jejím konceptu samohlídání je mnoho pravdy. Dítě, které bude mít neustále za sebou starostlivou maminku, která ho před vším ochrání, se nikdy nenaučí dát si na sebe pozor. S touto větou se stále ztotožňuji, což je s podivem, protože většina v těhotenství nastudovaných představ padla, když se střetla se skutečnosti. Nicméně i zde musela být při konfrontaci s realitou má představa lehce modifikována. Jakmile Tonik začal lézt, zjistila jsem, že s tím dětským pudem sebezáchovy to není zdaleka tak horké.

Budu to zkoušet stále dokola!

Vždycky jsem si myslela, že ideální způsob, jak dítě naučit, aby si dalo pozor na nějaké nebezpeči, je nechat ho spálit se. Jen trochu, aby to pocitilo na vlastní kůži a pamatovalo si to ve chvíli, kdy by se mohl stát skutečný průšvih. Ale zjistila jsem, že děti mají zvláštní vlastnost zkoušet něco stále dokola.

Asi si myslí, že přiště to tolik bolet nebude. Něco jako lidstvo a socialismus. Klasickým příkladem jsou šupliky. Tonik objevil a naučil se otvírat šuplíky teprve nedávno. Jako správná propagátorka samohlídání jsem nepořizovala žádné bezpečnostní prvky. Pouze jsem vyndala ze spodních šuplíků nebezpečné předměty.

První skřipnuti prstíku následovalo záhy. Dětskou ručičku jsem vysvobodila, malou oběť uchlácholila. Tonik udělal “hoho!“ a ještě než oschly slzičky, vrhl se do šuplíku znovu se stejným výsledkem. Popáté jsem ho už od šuplíku odnesla, ne že bych se bála o jeho fyzické zdravi, spíš o to svoje duševni.

Stejná situace nastala, když si Tonik stoupal. Stále si stoupá u židle, která mu bud ujede nebo se pod nim složi. Pokud tuto židli nesložím a neodstraním z jeho dosahu. A to přesto, že absolvoval při stání u této konkrétní židle už několik bolestivých pádů.

Kam dítě vyleze samo, odtud nespadne

Tato teorie zní naprosto logicky. Ditě padá z pohovky, na kterou jsme ho položili, protože neví, jak je vysoko. Když si někam vyleze samo, ví, že si musí dát pozor, protože se nadřelo při lezení nahoru.

Dává to smysl a sama jsem tomu dlouho věřila. Dokud Tonik nevylezl poprvé do spodního patra konferenčniho stolku. V praxi to funguje asi takto: dítě ví, že je vysoko (samo si tam vylezlo) a asi i tuší, že pád z této výšky není nevyhnutelný. Ale zaprvé, že umí vylézt nahoru, zdaleka neznamená,  že umí bez úhony slézt. Zadruhé, asi ví, že spadne, ale je mu to jedno. Realita pádu je ve srovnání s tím vzrušením slézání a honby za hračkou, která se leskne na zemi, něco asi tak vzdáleného, jako pro alkoholika realita kocoviny.

Hlavní mezerou této teorie je fakt, že učení čehokoliv nutně probíhá skrze nepodařené pokusy. A v tomto případě nepodařený pokus obnáší také rozbitý kokos. Takže žádné samohlídání, když Tonda někam vyleze, musím být poblíž a bránit nejhoršímu. To neznamená, že ho ušetřím každé bouličky, ale na rentgen hlavy jezdit každý den nemusíme.

Domácí zvířata

Teorie samohlídání zcela jasně přiznává, že má své limity. Dítě neodhadne nebezpečí, jaká přináší civilizace a na které ho vývoj našeho druhu nepřipravil. Takové nástrahy představuje např. záchodový závěs, který tak krásně voní a jistě by i výborně chutnal, nebo ostré nůžky, které máma zapomněla ve spodním šuplíku, nebo ten kabel, za který se tak krásně tahá a na jehož konci se kymácí televize (nebo elektrická zásuvka, do které se ty nalezené nůžky tak dobře strkají…)

Na druhou stranu bych ale čekala, že evoluce lidské mládě připravila na fakt, že zvíře je pro člověka buď k jídlu nebo naopak považuje za jídlo právě člověka. Leč není tomu tak. Toník vidí kocoura (a robotický vysavač, který dlouho považoval za živou potvoru) jako super hračku, plyšáka, kámoše, prostě cokoliv, co se dá tahat za ocas, za chlupy, mačkat a narvat do pusy. V zájmu ochrany obou tuto hru vždycky zarazím a jejich interakci pečlivě dozoruji. 

Náš hodný kocour nedal Toníkovi ani zasyčením najevo, že by si měl dát pozor, tedy jeho chyba. Ale jeden by čekal, že právě zvíře je na rozdíl od elektrické zásuvky něco, kde by pud sebezáchovy měl zafungovat přirozeně a mládě před zbrklým postupem varovat. Vždyť jeden škrábanec od divoké kočky v pralese může rovnou znamenat otravu krve…

Tak jak to s tím samohlídáním tedy je?

Po několika měsících, kdy je Toník mobilní, jsem zjistila, že děti pud sebezáchovy prostě nemají. To ale neznamená, že ho nemohou získat. A získávají ho právě těmi boulemi, modřinami, škrábanci a přivřenými prstíky. Zde mám ale pocit, že evoluce těžce selhala. To, jestli vedle stoličky, ze které padá, bude ležet kamenné těžítko nebo polštář, to je čistě věc náhody, nikoliv schopností padajícího jedince. Je tedy o náhodě, které dítě přežije. Jelikož já nechci nechávat přežití svého dítěte náhodě, musím ho tedy hlídat. Zpovzdálí. Nechat ho spadnout, ale zajistit, aby na těžítko nenarazil. Nechat ho přivírat si prstíky, ale vyndat ze šuplíku všechny nůžky a nože.

Nejsem zastánce ohrádek. Ne, že bych se bála zakrnění dítěte, ale spíš pohodlnosti rodičů. Jedině volně lezoucí dítě vás naučí opatrnosti, protože většinu nebezpečí neodhadnete, dokud se po něm dítě nesápe. Není to poprvé, kdy jsem se podivila nad tím, že náš živočišný druh vůbec přežil do doby, než jsme si vynalezli ohrádky, kšíry a bezpečnostní zábrany. Asi to bude o tom, že lidské mládě se musí naučit moc věcí, aby v boji o přežití obstálo. Jeho zbraní je mozková kapacita a tu musí rozvinout na maximum. A ve

všem tom objevování je skryto nebezpečí. Pud sebezáchovy jde v tomto případě stranou, protože dítě se musí rozvíjet.

Toník má ovšem štěstí, maminka nemusí pracovat na poli ani sbírat plody, štědrý stát ji sponzoruje a ona se může věnovat hlídání, zatímco on rozvíjí svou evoluční zbraň.