Toníkovy toulky Prahou

Trasa-B.jpgVčera jsme s mámou jeli za prababičkou. Museli jsme se stavit u strejdy něco vyzvednout, takže nás čekala dlouhá cesta přes celou Prahu. A já si to pořádně užil!

Už mi říkali, že jsem pražák. Děda to teda říká tak nějak, jako by to ze mě dělalo nějak míň rozkošné miminko. Prababi to zase říkala teď naposledy s takovou zvláštní pýchou. Víte, já ani nevím, kdo to ten pražák je. Ani nevím, jestli se to píše s malým nebo s velkým „p.“ Myslím, že já jsem docela malý, takže budu asi pražák s malým „p.“ Každopádně, metrem už jezdit umím. Maminka si vždycky nezapomene lehce (zcela v mezích slušnosti) zanadávat, když přestupujeme na Muzeu. Jeden vyjede nahoru tím minivýtahem pro jeden kočárek (protože to dává logiku, když už stavím výtah, udělám ho co nejmenší, že…) a pak jde několik stovek metrů na druhý výtah, který nás odveze na zelené metro. Tam už jsou ty výtahy větší a jsou dva. Ale jeden stejně čeká, protože lidi, kteří na rozdíl od mně už chodit umí, jsou většinou líní nožičkama hýbat a jezdí výtahem nahoru a dolů. Ale mě to nevadí tam čekat. V tom parku totiž sedí na lavičkách takoví zajímaví lidé, co srandovně smrdí nebo kouří srandovně smrdící cigarety. Máma se vždycky tváří tak nervózně, když se na ně směju…

Včera ale máma vymyslela, že je vedro a že mi bude líp, když si budu moct v kočáře hrát na bříšku v korbičce, místo aby mě poutala do sporťáku. A to jí teda musím nechat, že to byl geniální nápad. Všechno jsem viděl z nové perspektivy. Sice jsem koukal přes síťku v boudičce, ale na tom Václaváku bylo tolik lidí, že jsem byl za tu síťku nakonec i rád. A propó Václavák. Vyjeli jsme nahorů tím minivýtahem a šli dolů z kopce. Najednou mi máme povídá: „Podívej, Toníku, to je svatý Václav.“

Tak jsem se podíval, ale moc se mi tomu nechtělo věřit. Maminka mi o Václavovi samozřejmě četla, ale v těch historických knížkách to byl takový hrdina a já viděl jen nějaký kvádr a kolem něj pár znuděných čekajících lidí. Pak jsem zjistil, že se asi mám podívat až nahorů, ale to mě máma zprdla, že moc zakláním hlavičku a to se nesmí a jedeme radši dál. Tak jsem z toho zase moc neviděl. Cestou dolů jsem koukal jak se kolem míhají lidé. Těch vám bylo! A každý byl jinak barevný a jinak oblečený. Byl jsem fakt rád, že na ně koukám zkrz tu síťku. Když jsme pak dole čekali na strejdu, zjistil jsem, že když péruju v kočáře na kolínkách, tak kočárek skáče nahorů, dolů a na všechny strany. Když jsem to pak dole v metru zkoušel z radosti, že nám to už jede, máma začla ječet a odtáhla mě od kolejí pryč, že se prý zvrhnu pod metro. V metru jsem výskal a péroval, strašně mě to bavilo. Lidi kolem na mě nadšeně koukali, smáli se a dělali „óóó.“ A to i tehdy, když jim máma kočírkem přejížděla nohy. Jsem očividně moc roztomilé miminko. A už se těším až budu ten velký pražák a budu toho poznávat víc, protože cestování mě prostě baví!