Moje úkoly v domácnosti

DUBEN 22, 2017

Maminka je toho názoru, že není lepší zábavy pro dítě, než dělat to, co dělá rodič. Já docela

souhlasím. Občas máma vaří, já jí u toho sleduji a když se začnu nudit, ona začne zpívat a dělat na mě opičky a já se směju. Občas mi takhle dá něco na hraní. To oranžové sítko na těstoviny je mnohem lepší než všichni moji edukativní plyšáci. Proč?

1. Vybral jsem si ho z toho šuplíku SAM. (Ale proč máma tak vyšilovala, když jsem si jednou

vybral tu hezkou stříbrnou a blýskavou věc, to nechápu…)

2. Hrála si s tím předtím máma, takže je to o moc víc cool než moje hračky. Dospělí totiž na rozdíl od nás miminek můžou všechno. Nikdo jim nebere věci, se kterýma si chtějí hrát. Pochybuju, že by si na hraní vybrali něco, s čím není sranda.

3. Někdy mi to máma vezme a pak s tím dělá super zajímavé věci… strašně se těším, až s tím tyhle věci budu taky dělat… třeba ten trik s vodou, ze které se kouřilo, byl moc hezký.

Obecně si myslím, že by se máma nudila, kdybych tam nebyl a neposlouchal to její poučování. I když možná ne. V kuchyni je totiž taková zvláštní televize. Máma se na ní dívá jenom občas, ale já na ní vydržím civět dlouhé minuty. Žlutě svítí, dělá ,,húúúú“ a jde dokonce otevřít a ty hezké věci se z ní dají vyndat. (Tedy funkce, kterou ty ostatní telky nemají…) Ale koukat se na to, jak si máma hraje, mě dlouho nebaví. Docela se divím, že ona u toho vydrží tak dlouho. Teď když už jsem ale velký kluk a oficiálně jsem vyrostl z kojeneckého do batolecího věku, tak jsem převzal hned tři důležité úkoly v domácnosti.

1. Máma mě učí spustit robotický vysavač. Důležitě pak na něj koukám a kontroluju, jak uklízí.

2. Co neuklidil, to uklidím já. Ve vytírání podlahy vlastním oblečením jsem přeborník.

3. Máma si tuhle stěžovala, že táta si svoje hromádky věcí na zemi nikdy neuklidí. Tak jsem se do

toho pustil a rozbordelil jsem to tam natolik, aby si to musel uklidit.

No, to je zatím všechno, co zvládnu. Tak doufám, že mi časem někdo přidělí další důležité úkoly!

Nedrážděte matku, jejíž dítě nespí

Stále dokola avizuji, že mám doma hodné miminko. Ale poctivým čtenářům mého blogu jistě neuniklo, že existuje něco, co bych pracovně nazvala jako ,,odvrácená strana Toníka.“ Tento rys se obvykle aktivuje ve chvíli, kdy si dovolím něco tak podlého a zákeřného a pokusím se uložit dítě do postýlky. A to především ve chvíli, kdy do postýlky pokládám dítě zcela očividně unavené. Čím víc je totiž dítě vyčerpané, tím pravděpodobnější je, že ho to rozčílí. Logiku to nedává, ale většina rodičů to asi zná. Ditě zívá, šmudlá se, je protivné, prostě nechávat ho déle vzhůru trápením pro oba. Položíte miminko do postýlky, oči se vyloupnou zpod víček jako ve filmu, začne živě mávat ručičkama a kopat nožičkama, všechno mu přijde nesmírně zábavné až do chvíle, kdy pochopí že se po něm chce něco tak nepatřičného jako usnout.

V tu chvíli máte několik možnosti. Nezkušený rodič možná mládě z postýlky vyndá v domnění, že asi spánek nepotřebuje. Aktivace odvrácené strany je při příštím pokusu o uspání naprostou jistotou. Jediné, co mi zbývá, je vytrvat, nenechat se rozhodit a dítě se pokusit uspat. Nebudu se zde šířit o variacích na přejíždění dlažebních kostek, zpívání, hlazení nosíku a nenápadném zavírání očiček. Možná jindy. Zoufalé snahy o uspívání, které často vyústí v důmyslně složité strategie jsou tématem na samostatný článek.

Ne každé dítě má ale tak vyvinutou odvrácenou stranu jako Toníček. Již při spuštění středního stupně pláče našeho miláčka neznalý pečovatel startuje auto a míří na nejbližší pohotovost, protože podle intenzity řevu má minimálně zauzlovaná střeva nebo krvácení do mozku. Jakmile se aktivuje nejvyšší stupeň křiku, můj mozek pravidelně pro jistotu vypíná. Uvěřila bych mu v té chvíli klidně i porodní bolesti.

Proč tak křičí? Inu, dítě je obrazem rodičů, že. Takže já mu rozumím. Chce spát a ono to nejde. Také mám problémy se spánkem a mnohokrát jsem mlátila vzteky do polštáře, když byly čtyři ráno, druhý den jsem měla vstávat do práce a stále ne a ne zabrat. A mohl by mi zdravý rozum stokrát velet, že je třeba se uklidnit, protože záchvaty vzteku mě do říše snů nepřivedou. Navíc, jakmile Toník odmítá usnout už dlouhou dobu, popadá mě podobná hysterie jaká ovládá jeho. Na svou obranu musím říct, že někdy takový řev trvá i několik hodin a já obvykle ztrácím nervy až v průběhu třetí půlhodinky, kdy se řev vystupňuje kamsi ke střední úrovni.

Nicméně mé vystupování v danou chvíli už není o mnoho dospělejší než chování pětiměsíčního mláděte. Například když se při odchodu z ložnice uhodím nohou do stolu, většinou nadávám docela sprostě.

Dále si představte tu situaci, když dítě uspíte, víte, že na svačinu máte zhruba těch dvacet minut. Vezmete jogurt, nasypete do něj oblíbené müsli, zalijete čaj, odnesete oboje ke stolu, zamícháte lžičkou a polovina jogurtu se rozlétne po pokoji. V takovou chvíli obvykle se slovy: ,,Proč se to musí stát zrovna mě!“ Vytirám podlahu a polykám slzy vzteku.

Obvykle nejsem člověk příliš asertivní. Nenávidím telefonování a mé stížnosti např. operátorům by se daly charakterizovat Cimrmannovým ,,zaslali jsme ostrou prosbu.“ Ale když např. v této dvacetiminutovce krátce po usnutí Toníka chci vybalit právě doručený nákup a zjistím, že je něco špatně, v kůži operátorky, která má mou stížnost vyřizovat byste být nechtěli.

Jednoho dne jsem takhle vyrazila s Toníkem na procházku. Bylo to právě v době, kdy mé hodné několik hodin spinkající miminko procházelo nějakým vývojovým skokem a odpolední spánek se počítal na minuty. Vložit do kočáru a vyhledat nejbližší dlažební kostky mi připadalo jako nejjistější. Malovala jsem si to jako pohádku. Bylo krásně, v kočárku jsem vezla deku na cvičení, učebnici němčiny, knížku a těšila se, jak si pak zaslouženě vychutnám třeba zmrzlinu. Toník je přece unavený a v kočárku usne hned. Nevzala jsem si s sebou ani uspávacího pejska. Vyrazili jsme. 

Na špatnou stranu. Sluníčko svítilo Tondovi do očí a když jsem zakryla boudičku kočárku plenou, začal za ní tahat, smát se na ní a sladké sny byly v nedohlednu. V úvahu tedy přicházela pouze jedna světová strana. Šla jsem zpočátku svižně. Po dvou kilometrech už jsem znervózněla. Od domova jsme se vzdalovali rovnou čarou místo, abychom udělali nějaký rozumný okruh. Toník začal jevit známky přetažení. Vztekal se, mlátil kolem sebe a nabíral k pláči. 

„Toníku, já ti rozumím. Já se snažím, aby to co nejvíc drncalo. Ale když se neuklidníš, tak neusneš, s tím já nic neudělám.“

Jakýsi pán na zahradě podél chodníku se pobaveně usmíval a pronesl: ,,On vám rozumí, když s nim takhle mluvíte?“

„Hele, víte co, hleďte si svýho!“ odbyla jsem ho a hodně jsem se držela, abych nedodala něco peprnějšího. 

Aplikace v telefonu už oznamovala čtvrtý kilometr, chodili jsem 40 minut, Tonik nabíral ke třetímu stupni pláče. Našla jsem dlouhý pás dlažebních kostek. Jenže jakmile začalo dítě usínat, objevilo se ono šmudlání očiček a následný výpadek dudlíku. Udělala jsem dva kroky, Toníkovi padala očička, okamžitě se zašmudlal a brečel dál. Musel na mě být moc hezký pohled. Shrbená nad korbou, v jedné ruce kočár, v druhé jsem Toníkovi držela ručičky, aby se nešmudlal. Kolem šel pár s malým pejskem. Čoklík na mě začal štěkat. 

,,Zmlkni, čokle!“ okřikla jsem ho. Páníčkové na mě hodili ošklivý pohled, ale nic jiného nedodali.

Toník už začínal usínat, když vedle domu poblíž jistý řidič troubil v autě. Asi na někoho čekal a chtěl je popohnat. Zabrzdila jsem kočár a doběhla k němu. 

,,To musíte vážně troubit? Nemohli byste si jako normální dospělí lidi zavolat? Budíte mi dítě!“

Pán byl tak konsterován mým výlevem, že nejenom přestal troubit, ale ještě se mi omluvil.

Vrátila jsem se ke kočárku a naštěstí už po pěti minutách usilovného přejíždění kočičích hlav a křečovitého svírání ručiček Tonik usnul. Vyčerpaná jsem sedla na lavičku a nabrala dech. Na učení, četbu nebo cvičení už jsem ani nepomyslela. Jediné, co mě napadlo bylo, že potřebuju po té hodině a půl na záchod, domů je to daleko a domů stejně ještě nemůžeme, protože potřebuji, aby alespoň 30 minut spal, jinak nebude dostatečně odpočatý, nevydrží do večera a na dvoře se zaručeně probudí.

No, co. Budu to muset vydržet. Poslušně jsem se zvedla nachozené kilometry zaokrouhlit. Vždycky, když se mě takhle zmocní klid, tak se pak za svoje chování stydím. V klidu by to jistě šlo řešit lépe. Na druhou stranu, lidé občas zcela zbytečně dělají na ulici kravál, nebo se zcela bezdůvodně snaží poučovat mladší generaci. Když budu poslušně klopit oči (jak bych to bezpochyby udělala ve svém normálním stavu) příště vynervují jinou nevinnou maminku. Tihle si to třeba příště rozmyslí. Jak říkám, když mi dítě nechce usnout, tak se najednou nepoznávám.

Z toho plyne poučení pro ty bezdětné čtenáře mého blogu. Když půjdete kolem maminky s kočárkem (natož pokud se z vozítka ozývá pláč), sklopte oči, ztište krok a jděte dál. Prostě dělejte, že neexistujete. Protože i ta nejjemnější bytost se promění v saň, pokud probudíte dítě, které právě usnulo. Kdo má za sebou i třeba jen pár dní s miminkem, tak to ví.

Ostatní to třeba někdy poznají a do té doby, dejte na mou radu: nedrážděte matku dítěte, které nespí!

Toník leze – třikrát sláva!

Když Toník jen tak ležel pod hrazdičkou a tupě do ní mlátil ručičkami, těšila jsem se na to, až bude samostatnější. Až mu nebudu muset všechny hračky podávat, že si za nimi doleze a leccos si podá. Představovala jsem si, jak pro něj budu už jen takový mýtický průvodce. Něco jako Cheirón pro Achillea nebo Obi Wan pro Anakina (pokud možno bz toho vraždění neviňátek v chrámu). Toník bude objevovat svět a nebude potřebovat nic víc než mou ctěnou supervizi. Co se může zvrtnout?baby-crawling-24268350.jpg

Dnešní den začal zajímavě. Toníček spinkal v kočáře na dvoře. Už dávno nejsem ta úzkostná maminka, které nestačí, že chůvička mlčí, ale také se neustále dívá z okna a vyžaduje vizuální ujištění. Ale zrovna jsem se oblékala poblíž okna, tak jsem vykoukla a zděsila se.

„Tome, Toník vylejzá z kočárku!!!“

Toníčkovi se nějak podařilo přehodit nohy přes nánožník a pomalu se sunul celý z korby ven. Asi by to přežil, já jsem prý taky jako malá z kočáru vypadla, ale tehdy ještě moudří výrobci Liberty instalovali do korbiček kšíry. Manžel vyběhl ze sprchy jen v trenkách, já na sebe rychle hodila nějaké triko (ještě že máme dvůr plný harampádí snad z konce minulého století a není k nám vidět) a pádili jsme tam. Od zítřka bude miláček jezdit ve sporťáku, jelikož korbička už jeho nově nabytým pohybovým schopnostem nedostačuje.

Dítě jsem odložila k pasení koníčků a šla vařit. Toník už totiž trochu leze. Takovým tulením příjemně pomalým stylem na způsob Meresijeva, ale pohybuje se. Můj sen se samozřejmě vyplnil. Dopoledne u nás probíhají tak, že já sedím za počítačem nebo za knížkou, Toník pase koníky, já na něj každé dvě minuty zavolám, on se na mě otočí, zachechtá se („Jo, já vím, že jsem hustej, už neotravuj, mám práci“) a znovu se soustředí na svou původní činnost. Kromě tohoto druhu supervize je také občas nutné podat hračku, kterou si odhodil pod gauč nebo odebrat nevhodný předmět zájmu. Ještě včera vládl Tonda inteligencí želvy. Každý ví, že želva jde za svým cílem dosti torpidně. Nicméně, když ji otočíte o 180 stupňů, jde většinou dál, i když se tak cíli vzdaluje. Když Toník začal ožužlávat kabely a adaptér od počítače, stačilo ho otočil zády k němu a pod nos strčit barevného a edukativního pejska nebo žabičku. Dnes už ale pravděpodobně u našeho lezce došlo k vývojovému skoku a když jsem ho otočila směrem k plyšové hračce, zkušeně zapivotoval a už se sápal po unylém, černém, zkrátka naprosto needukativním adaptéru. Navíc jsem zjistila, že jeho rychlost je přímo úměrná motivaci a když se na zemi válí třeba igelitová taška, je mnohem motivovanější, než jako jsem kdy měla doteď příležitost pozorovat. Odnesla jsem tedy dítě pást koníky mimo jeho herní kout tak, abych na něj z kuchyně viděla.

A protože jsem žena mnoha činností, postavila jsem na plotnu vodu na těstoviny, nakrájela slaninu a pustila robotický vysavač. Uhlídat, aby Toníkovi nepřejel ručičky (ačkoliv ten v tu chvíli strnul a zcela fascinovaně sledoval kroužící Roombu, takže žádnou supervizi na rozdíl od vysavače a slaniny nepotřeboval), bylo nad mé možnosti, proto jsem vysavač poslala uklízet do předsíně a dětského pokoje. Vesele roomba-5824f7jsem smažila slaninu, po očku sledovala dítě a říkala si, že robotický vysavač je přeci inteligentní a autonomní a nepotřebuje ani dozor ani asistenci. Naše Roomba je ale pravděpodobně natolik chytrá, že se umí vyhnout práci. Vždycky se někde zasekne a zahlásí error. Když to udělá, pokud nikdo není doma a nemůže ji vysvobodit, má na celý den volno. Nejprve se zasekla pod záchodem , vehementně hlásila error a bolestivě pípala, jak se snažila vyprostit. Sundala jsem slaninu z plotny, hodila Toníkovi časopis s blahosklonným výrazem („Na, můžeš si číst“) s tím, že ho to zabaví, vysvobodila Roombu a dala na plotnu druhou várku slaniny. Ale to už bylo trochu moc. Manžel s dědou na mě volali pod oknem, kocour mňoukal za dveřmi, slanina z nějakého důvodu prskala a skákala z plotny a já si všimla, že Toník časopis sice roztomile cupuje, ale ukořistěné cáry si spokojeně cpe do pusy. Živě jsem si představila kolik jedů a barviv právě proniká do jeho malého organizmu a sebrala mu časopis. Nerozřval se, jen zakňoural. Ale já pochopila, že se to stalo. Ta chvíle, která musela jednoho dne přijít. Už nejsem srandovní maminka, která nezkazí žádnou legraci. Už jsem ta, co vždycky přijde a ty nejzajímavější, nejblýskavější a nešustivější věci sebere. A bude jenom hůř. Než jsem se nad tímto smutným okamžikem stihla zamyslet, Roomba z dětského pokoje zoufale hlásila error a hlášku doprovázela skomírajícím zvukem motorku. Lekla jsem se, že si ten předrahý zázrak techniky nějak ublížil a běžela jsem tam.IMG_20170409_140521.jpg

Zázrak techniky si vytáhl z koše na prádlo mé tričko připravené k žehlení a zamotal se do něj. Zatímco jsem ho vymotávala a poslouchala jeho nadávání (robotické vysavače stejně jako želvy nemají v oblibě polohu na zádech), Toník vesele cupoval časopis, který jsem naivně odložila jen o kus dál v domnění, že si ho ještě nenajde. Do včerejška stačilo mu věc sebrat, neuměl zaměřit pozornost a najít ji v jiné lokaci, to si radši vzal hračku jinou, která ležela poblíž. Leč, další vývojový skok. Časopis přežil, slanina nikoliv.

Odložila jsem kouřící pánev se zuhelnatělým obsahem za okno, vyvětrala kuchyň, posbírala kusy časopisu a vybrala jejich zbytky z Toníkovy pusy (přičemž mě dvakrát kousl, má jen dva zuby, ale dost to bolí a když řeknu „au,“ může se potrhat smíchy). Roombu už jsem radši poslala do domečku nabíjet se, slanina se naštěstí sIMG_20170409_140843.jpgpálila všechna a nebylo co dalšího smažit, Toník zaměřil svou pozornost na zcela bezpečnou edukativní kočičku. Tu needukativní, chlupatou, která mňoukala za dveřmi jsem do toho radši ani nepouštěla. Jako správná matka 21. století jsem si tu spoušť nafotila a s patřičně vtipnými komentáři nahrála na facebook. Zavzpomínala jsem na časy, kdy byl Toník takové to novorozeňátko, co jen tupě kouká na hrazdičku, a šla krájet zeleninu na salát.

Počítám, že podobných příběhů bude víc. Na druhou stranu mi víc starostí než celý Toníček přidělala moderní technika, která je chytřejší, než si všichni myslíme. Manžel tvrdí, že naprogramovat něco tak, aby se to cíleně zamotalo do tkaničky na triku v koši na prádlo, je tak složité, až to hraničí s nemožností. Když teď koukám na naši Roombu, jak nevinně problikává oranžově, jako že se nabíjí a odpočívá, běhá mi trochu mráz po zádech…